Článek
Bydlím v domě, kde se lidé ještě zdraví. Neříkám, že se všichni přátelíme, ale občas si někdo půjčí nářadí, jiný pomůže s balíkem nebo s autem. Tak to bylo i před měsícem. Soused, pan Hrubeš, mi pomohl nastartovat, když jsem zůstala stát s prázdnou baterkou. Řekla jsem si, že by bylo hezké mu za to poděkovat. A protože mám ráda pečení, napadlo mě, že upeču bábovku.
Bábovka z receptu, který pro mě něco znamenal
Nebyl to obyčejný recept. Tenhle jsem dostala od své maminky krátce předtím, než zemřela. Peče se s rumem, oříšky a trochou citronové kůry. Voní tak, že se celý byt naplní teplem a vzpomínkami. Mamka říkala, že to byla bábovka, kterou pekla babička, když se v domě dělo něco hezkého. Měla jsem pocit, že tím sousedům pošlu trochu té pohody, kterou kdysi vytvářela ona.
Když jsem bábovku vytáhla z trouby, byla krásná, zlatavá, voňavá. Dala jsem ji do čisté krabice, přivázala mašli a odnesla Hrubešovým ke dveřím. Byli doma, paní Hrubešová otevřela a mile se usmála. Řekla jsem, že je to jen malá pozornost za pomoc, a ona děkovala, že prý to je od srdce. Měla jsem z toho radost.
Jenže druhý den přišlo překvapení
Ráno jsem vyšla z bytu a přede dveřmi stála ta samá krabice. Neotevřená. Na ní ležel vzkaz. Krátký, strohý: „Nechceme. Děkujeme.“ Chvíli jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem, že si to spletli. Vzala jsem krabici a zazvonila. Paní Hrubešová otevřela, ale tvářila se odtažitě. Jen řekla: „To je v pořádku, nemusíte se snažit.“ Zavřela dveře a nechala mě stát na chodbě.
Cítila jsem trapnost. Celý den jsem přemýšlela, co se mohlo stát. Jestli jim ta bábovka nechutnala, nebo se stalo něco jiného. Až večer mi napsala sousedka z patra, že prý Hrubešovi zjistili, odkud mám recept. Nechápala jsem, co tím myslí. Ukázalo se, že se to mezi sousedy rozneslo.
Recept od „té ženy“
Můj recept totiž pochází od mojí maminky, která byla dřív sousedkou Hrubešových. A mezi nimi to nikdy neklapalo. Před lety se prý pohádali kvůli hranici pozemku u chaty. Od té doby spolu nemluvili. Jenže já jsem tehdy byla dítě a vůbec jsem netušila, že tam někde zůstala stará křivda.
Když se Hrubešovi dozvěděli, že ta bábovka je „od paní Novákové“, jak prý říkali, všechno se změnilo. Moje maminka jim prý kdysi něco ostře řekla a oni to dodnes neodpustili. Takže místo vděku si tu vůni spojili s minulostí, kterou nechtěli oživit.
Zůstala jsem z toho smutná. Ne proto, že bábovku odmítli, ale proto, jak malicherné to celé bylo. Moje maminka už tu dávno není a pro mě ten recept znamenal víc než jen pár surovin. Byla to vzpomínka, kousek domova. Oni v tom viděli jen jméno, které si nesli jako zlobu.
Od té doby se na chodbě míjíme
Od té chvíle se Hrubešovi chovají chladně. Nezdraví, nedívají se mi do očí. Někdy mám chuť jim říct, že ta bábovka nebyla o minulosti, ale o obyčejné lidskosti. Že jsem jim chtěla jen poděkovat. Ale vím, že by to asi nic nezměnilo. Některé staré příběhy jsou v lidech zakořeněné tak hluboko, že je nezmění ani dobrý úmysl.
Krabici jsem tenkrát otevřela doma. Bábovka byla neporušená, voněla stejně jako včera. Nakonec jsem ji snědla sama, po kouskách, s hrnkem čaje. Každý sousto bylo trochu hořké, ale i uklidňující. Možná to tak mělo být. Možná některé dary patří tam, odkud přišly k těm, kdo je dokážou ocenit.
Dnes už peču jinak
Dnes peču hlavně pro přátele, kteří si sednou ke stolu, smějí se a ptají se na recept. Těm s radostí řeknu, že byl po mamince. A oni se usmějí, protože to pro ně znamená přesně to, co pro mě teplo domova.
Hrubešovi kolem mě dál chodí beze slova. A já jim to už nemám za zlé. Každý máme své příběhy, které nás někdy naučí, že i nejvoňavější bábovka může připomenout něco, co by člověk raději zapomněl.
