Píšu o životě, který voní po kávě, někdy po železe.
O síle, co vstává, i když se nechce.
Nepíšu útěk — píšu návrat. K sobě. K lidem. K pravdě.

Nejsem dokonalá, nejsem ani vždycky klidná.
Ale jsem skutečná.
A to mi stačí.

Nepíšu o síle, která boří hory, ale o té, která ráno vstane, uvaří čaj a přesto věří, že život má smysl.

Jsem matka tří dětí, z nichž jedno je autistické — a právě ono mě naučilo, že odvaha nevypadá jako hrdinství, ale jako trpělivost.

Psaní je pro mě dýchání mezi bitvami.
Jednou se směju s dcerami na dovolené, podruhé držím svého syna po epileptickém záchvatu.
Někdy píšu o lásce, jindy o přežití. Ale vždycky o pravdě.

Moje texty nejsou literární póza. Jsou skutečné, stejně jako život, který žiju.

„Psaním se neukrývám. Psaním se nacházím.“