Článek
Začalo to vlastně už před odjezdem, kdy jsme si zabookovali nejlevnější ubytování. Jakožto chudí studenti nemáme financí nazbyt a náš plán byl dát si pořádně do nosu, co se jídla týče. Na přespání nám přeci stačí postel a teplo. Jenže, jak se později ukáže, ani to jsme málem neměli…
Je pátek večer a my odjíždíme plní očekávání, lehce ve stresu (teda alespoň já), že se něco pokazí. No, a jak už to tak bývá, když na něco takhle myslíte, tak si to vlastně přivoláte.
Večer jsme nastoupili do autobusu a vyrazili. Nutno podotknout, že Poláky moc v lásce nemám, o to víc polské řidiče, takže představa, jak můj osud 9 h řídí přesně taková osoba, byl lehce frustrující.
Je ráno a my se vypotácíme nevyspalí z busu. Jsme tu asi o hodinu a půl dřív, není se čemu divit, když řidič jel 200 km/h, a já měla radost z každé vteřiny, co jsme ještě naživu.
Prohlédli jsme si Staré město, byla nám zima, ale s tím se dá počítat (nechápu, že jsme se neseznámili třeba v létě). Vždy nás zahřálo něco teplého a byli jsme spokojení, hlavně že jsme spolu.
Check-in jsme měli až v půl 3, tak jsme využili čas na poznávání města. Strávili jsme tolik hodin venku, že se nám oběma vybily telefony. Což je docela blbý, když tam jsou všechny informace, který do hostelu potřebujeme.
Já byla ale prozíravá a všechno měla napsané na papíru, pěkně po staru. Dokonce, když jsme se tak prochazeli, narazili jsme na tu ulici, kde máme ubytování, a to nám později zachránilo krk.
Po strašně dlouhé procházce k řece, ke které nás kroky ani nezavedly, jsme se otočili a šli najít ubytování, víme přeci adresu a ulici, tak nebude těžké to najít. Čas jsme nějak odhadli.
Šli jsme stejnou cestou jako tam, a opravdu, ulice Hoża se objevila, tak pokračujeme v hledání. Jdeme a vidíme Hoża 53 a za ní 51. Samozřejmě máme být ubytování v čísle 52. Chatrnou polštinou jsme se ptali lidí, kde je. Každý nám říkal něco jiného.
Po dlouhém pátrání se objevila. My naprosto zmrzlí, hladoví a vyčerpání, se vidíme už v teple pod dekou.
Čekali jsme třeba dveře, nebo něco takového, ale stály tam mříže a nějaké zvonky s kódy. Kód jsem měla opsaný, dávám ho tam a on samozřejmě nefunguje. Prohodíme pár slov s člověkem, co tam jde taky. Kód má a peníze zaplatil předem. A nastává první velký problém. Žádné peníze mi neodešly a kód, co má pán, je tak 3× obsáhlejší než ten, co mám já.
Jdeme najít nejbližší hospodu, mezitím si vyměníme pár ostrých slov a jsme zase v klidu. Tady si nabiju mobil. Voláme majiteli, nezvedá to. Už hledáme ubytko jinde. Najednou mi přijde SMS, ať mu napíšu, co potřebuju. Píšu mu problém a ptám se, jak máme platit. Zpět mi přišel jen shluk asi pěti kódů. Naše naděje stoupá a po deseti minutách už jsme opravdu na pokoji.
Pokoj je bílý a sotva se do něj vejde postel. To nám stačí. Po čase zjistíme, že je díra v oknu a táhne. Což je docela problém, při 0 °C. Další zděšení přichází následně. Nejde topení. Ošemetnou polštinou se jdu zeptat kluka na chodbě. Prý to majitel přijde opravit.
Jsme dost zmrzlí a sotva se zahřejeme, humor nás stále ještě nepřechází. Máme přece kde spát. Jdeme si na večeři, po půl hodině hledání v zimě a zamítnutí nespočtu restaurací, jsme úspěšní. Musím říct, že večeře je nejhezčí zážitek z pobytu. Vracíme se, lehce omámení vínem, s další láhvinkou v kapse.
Přijdeme na pokoj a hele, topení funguje. Máme radost, že vše dobře dopadlo. Přítel ucpe vším, co máme, díru v okně a jsme spokojení, vše zlé je pryč. Popíjíme si, když najednou.. Objeví se malý brouček…
Přítel zkušený biolog zjistí, že to je štěnice. Ano, ten kousavý brouček, co žije jen ve špíně. Začne totální panika. Zkoumáme, jak moc je to zlé. Máme je přímo v posteli, kde jsou zalezlé v matracích. Dáme si trošku vína, nechutíme se tam všeho. Po dlouhém přemáhání nakonec usneme.
Budíček! V 5 ráno přijde skupinka ožralých Poláků, kteří mají rádi, když dveře při zavírání bouchají. Chvíli máme pocit, že v tom snad i soutěží. Usneme, na necelou půlhodinu.
Ráno zjišťujeme škody, počet štípanců na těle přítele se pomalu zvyšuje. Já spala obalená vším možným a zatím žádný neobjevuju.
Rychle utíkáme na tramvaj, která nás odveze na nádraží. Abych tak řekla, to ona nás sice odvezla, dokonce i na nádraží, ale na druhou stranu města. Nevím, kdo si při zadávání splete West a Wiechodnia (a já měla divný pocit, že jedeme na druhou stranu). Čas se krátí a my řešíme co teď. Jedeme vlakem, samozřejmě načerno, protože nemáme tucha, kde se lístky kupují.
Máme tak 20 podezření na revizory, ale naštěstí se žádný neukáže. 5 minut a utíkáme přes nádraží. Hned musíme najít autobus, jinak pojedeme vlakem za dvojnásobnou cenu domu.
Autobus nalézáme a teď nás čeká cesta 9 hodin domu. Nemáme svačinu ani pití, jsme poštípání, ale stejně nás dobrá nálada nepřechází. Jestli se v pořádku vrátíme domů, tak už spolu zvládneme fakt všechno. Spíš než oslavu naší lásky, mi to připomínalo kurz přežití v krizových situacích. Ale to je vlastně nejcennější zkušenost, jakou spolu pár může získat.
Přesto příště radši peníze na pořádný hotel dáme. A v Polsku už nás nikdo dlouho neuvidí.
