Článek
Když mi sousedka z druhého patra Kamila vyprávěla zážitek z letošního Mikuláše, nešlo, než si na tenhle fórek nevzpomenout. Ráda se podělím.
***
„Maminko, prozradím ti tajemství, ale nesmíš to nikomu říct,“ prohlásila hrdě šestiletá Karolínka před svou mámou, dala si prst před pusu a naklonila se k jejímu uchu.
„Povídej, zlato,“ pobídla ji Kamila.
„Mamí, víš, že si přeju k vánocům pokojíček pro panenku, ale nechci žádný kupovaný, chci doopravdový. Když jsme byli u dědečka s babičkou, tak jsem si něčeho všimla. Dědeček rychle schovával nářadí do bedýnky a vedle měl vyřezaný malý stoleček, skříňku a dvě židle. To bude určitě do toho pokojíčku, on ho pro mě dělá, viď?“
Kamila se zarazila, chvilku přemýšlela, a pak začala improvizovat: „Ne, Karolínko, dědečka vyřezávání baví, a to co teď dělá, je pro betlém. Tobě přinese pokojíček pro panenku Ježíšek, ale jen když budeš opravdu hodná.“
Dívenka hrdě nakrabatila čílko: „Ale kdepak mami, to jsou pohádky pro malé děti. Já přece už dávno vím, že žádný Ježíšek neexistuje a dárky si dávají lidé. Já už mám pro…“ Pak se zarazila, nejspíš si uvědomila, že by prozradila svůj chystaný dárek pro maminku, což rozhodně nechtěla.
Kamila rezignovala: „No dobrá, ty moje mudro, máš pravdu. Už seš dost veliká, stejně by ses to časem dozvěděla. Ale to neznamená, že nemusíš být hodná, jinak dědeček ten pokojík schová a pod stromečkem ho nenajdeš.“
Karolínka nafoukla tvářičky, byla pyšná, že jí maminka potvrdila takovou dospěláckou informaci. Bylo to pátého v podvečer a malá se chtěla blýsknout ještě jednou: „Maminko, taky vím, že ti Mikulášové, čerti a andělé venku nejsou opravdoví, že jsou to jenom převlečení lidé, viď?“
„Ano… a jak jsi na to všechno přišla?“ Podivila se Kamila.
„Víš, mami,“ nasadila Karolínka vážný tón, „řekl mi to Jirka ze školy. Jemu to řekl jeho brácha. Chodí do čtvrté třídy, už to ví a přestalo ho bavit hrát před Jirkou, že to neví. Tak mu to všechno prozradil, aby měl pokoj.“
„Aha.“ Kapitulovala Kamila před dětskou logikou své dcery, jejího spolužáka a jeho staršího bratra. Pak se zarazila, koukla na hodinky a zeptala se: „Karolínko, neviděla jsi tátu, když jsi byla vynést odpadky?“
Malá se zamyslela, jako by si dávala pět a pět dohromady. Pak nasadila ustaraný výraz: „Viděla, mami. Spí v přízemí u výtahu, vypadá jako čert, ale má tatínkovy boty. Podle nich jsem ho poznala. Ale nechtěla jsem ho budit, asi ho to čertování unavilo.“
„Ježíšmarjá!“
Kamila odvelela Karolínku do jejího pokoje, přiběhla k nám a my i s mým Petrem společnými silami vyrazili pro toho jejího spícího čerta. Když jsme ho dostrkali domů, tak už se jevil celkem v pohodě, ale toho večera padnul do postele dřív, než šla Karolínka spát. Následující den se mu jen největším vypětím sil a za pomoci pořádného pugétu růží podařilo odvrátit tichou domácnost.
