Článek
Při pohledu na historické rozdělení Evropy po druhé světové válce, si můžeme všimnout, že západní Evropa, podporovaná Marshallovým plánem a Spojenými státy, se vydala cestou kapitalismu, volného trhu a politické otevřenosti, zatímco východní Evropa byla vtažena do sovětského vlivu, kde vládla centrálně plánovaná ekonomika, státní kontrola a totalitní režim. Toto rozdělení mělo zásadní dopad na migrační trendy. Západní Evropa, která se otevřela pracovní migraci zejména z bývalých kolonií, začala budovat silně multikulturní a konzumní společnosti. Naopak východní Evropa zůstala uzavřená nejen vůči světu, ale i vůči sobě samé.
Od 50. let začaly do západní Evropy proudit masy migrantů z Afriky, Asie a Blízkého východu. První generace byla často vítána jako levná pracovní síla. Následné generace však čelily problémům s integrací, což vedlo ke vzniku segregovaných komunit, tzv. no-go zón, kde je slabá přítomnost státu a vysoká míra kriminality. V posledních desetiletích přinesly migrační vlny také nové výzvy, jako jsou teroristické útoky, kulturní konflikty a změny v tradičních hodnotách. Například ve Francii, Německu či Švédsku se opakovaně řeší otázky nezvládnuté integrace, role islámu ve veřejném životě nebo bezpečnost žen.
Pro lepší představu, Německo v roce 1950 mělo pouze několik tisíc obyvatel muslimského původu, zatímco v roce 1989 jich bylo podle odhadů 2 až 2,5 milionu a dnes jich je již více než 6 milionů. Toto číslo je pouze odhad a nejspíše je větší, protože množství států nezaznamenává náboženskou příslušnost. Pro toto tvrzení svědčí i to, že nejčastější jméno novorozeného chlapce v Berlíně v roce 2022 bylo Mohammed. Podobná čísla jsou ve Francii nebo Holandsku, kde díky koloniální migraci množství muslimského obyvatelstva stouplo z jednotek až desítek tisíc lidí v 50. letech na miliony dnes. Každý racionálně uvažující člověk si dokáže představit, jak obrovský společenský a kulturní tlak to v tak krátké době dokáže vytvořit. Dva naprosto rozdílné světy a tradice, kdy jsme pak svědky z toho pramenící frustrace, která mnohdy vyústí v činy, které v civilizované Evropě nemají místo.
Východní blok zažil zcela odlišný vývoj. Komunistické režimy nepřipouštěly volný pohyb osob. Uzavřené hranice a plánovaná ekonomika způsobily, že země jako Československo, Polsko či Maďarsko nebyly atraktivní destinací pro imigranty. Sociální homogennost byla zachována, byť za cenu brutální represe, ekonomického zaostávání a absence všech občanských svobod. Když pomineme bratrské návštěvy soudruhů z Vietnamu nebo Kuby, zůstaly tradiční hodnoty a kultura relativně nedotčeny a společnost se vyhnula problémům s integrací, které západní Evropa momentálně řeší.
Dnes, tři desetiletí po pádu železné opony, rozdíly mezi východní a západní Evropou stále přetrvávají. Zatímco západní země hledají cesty, jak zvládnout rostoucí multikulturní problémy, východní Evropa se brání jakékoli větší migraci, často za cenu mezinárodní kritiky. Země jako Maďarsko či Polsko byly označeny za xenofobní kvůli jejich přístupu k uprchlické krizi v roce 2015. Tato neochota však částečně pramení z východoevropské skepse vůči možným dopadům neřízené migrace.
Samozřejmě je z morálního hlediska těžké obhájit totalitní režim, který kontroloval životy lidí, omezoval jejich svobody a zanechal hluboké ekonomické a společenské jizvy, což také v žádném případě není předmětem článku, nicméně otázkou zůstává, zda tato izolace paradoxně nepřispěla k ochraně východní Evropy před problémy, které dnes západní země zažívají.
