Článek
Ve filmu Vesničko má středisková režiséra Jiřího Menzela a scénáristy Zdeňka Svěráka z roku 1985. Nyní si řekněme proč…
„Nesmyslná“ oběť. Řidič pan Pávek má se svým závozníkem (dobráckým, leč mentálně postiženým Otíkem) kříž. Spíš mu je ke škodě než k užitku. A tu se naskytne příležitost: řediteli pražského podniku padl do oka Otíkův venkovský domek. Nabídne (naivnímu) Otíkovi byt v hlavním městě, nádavkem pozici ve své firmě. Stačí „maličkost“: Otík na ředitele přepíše chalupu. Zbývají poslední formality. Otík se dokonce již přestěhoval na sídliště. A Pávek? Ten si proti vší pozemské pravděpodobnosti pro Otíka dojede i s „vejtřaskou“, aby ho vzal zpátky domů. Do místa, které Otík zná a kde Pávek může 24/7 asistovat Otíkovu andělu strážnému.
Z hlediska racionálního zájmu Pávek páchá megablbost: co do pohody (profesní, finanční, zdravotní etc.) mu záchrana Otíka natropí starosti, bolest. Otík ani hloubku Pávkovy oběti není s to (kvůli mentálním limitům) docenit. Kdyby se však Pávek k bláznovství nerozhoupal, Otík by se v anonymní metropoli usoužil. Pávek odložil kříž malý: vynucený, snímatelný. A bere na sebe Kříž velký: svobodný, nevratný.
Kdyby se o Vánocích Bůh bláznivě nenarodil lidem mezi lidmi… Kdyby svou bláznivou oběť za ně nekorunoval o Velikonocích bláznovstvím nejvyšším (bláznovstvím Kříže)… Přece víte. Víte? Víme?
Šťastné a veselé!
