Článek
Štědrý večer probíhal letos stejně jako každý rok. Nebo tedy alespoň z počátku. Sešli jsme se úplně všichni. Já a moje sestra s rodinami, naši rodiče a prarodiče. Bylo nás opravdu požehnaně. A jak to tak bývá, nějakému tomu nemístnému chování našich ratolestí jsme se také nevyhnuli. Jenže ten největší rozruch si vzal na starost můj syn při rozbalování vánočních dárků.
Celý večer byl silně nervózní, u večeře se pořád vrtěl a nemohl se dočkat, až se půjde ke stromečku. Když pak konečně uslyšel zvonek, rozběhl se do obývacího pokoje a vrhl se na dárky. Už v tu chvíli jsme ho museli krotit, protože balíčky pod stromečkem začal přehrabovat. Ty, které nebyly jeho, odhazoval a snažil se dopracovat k nějakému svému. Bylo nám to před ostatními trapné, přestože jsme měli radost, že je syn na dárky tak natěšený.
Okřikování ale pomohlo jen na chvíli. Za chvíli už zase v dárkách doslova ležel a zastavit ho nešlo. Kdyby to ale bylo jen o tomto incidentu, tak bychom to se ženou asi zkousli. Synův výraz se ale v průběhu rozbalování měnil. Z nadšeného výrazu plného nedočkavosti se postupně dostával do fáze otrávenosti, protože to, na co pod stromečkem nejvíc čekal, si zatím nerozbalil.
Myslel si asi, že jsme na něj s jeho vytouženým dárkem asi zapomněli a začínal být dost nevrlý. Pod stromečkem bylo ještě dost dárků, on si to ale vysvětlit nenechal. Na rozbalování rezignoval, dal si ruce v bok a tvářil se nepřístupně. Pak ale uviděl ten jeden malý dárek, který měl skrývat to největší překvapení. Nový mobilní telefon přesně podle jeho představ.
Úsměv se mu při rozbalování tohoto dárku sice vrátil do tváře, když se však k mobilnímu telefonu dostal, opět zmizel pryč. A rychleji než předtím. Místo toho bylo možné v jeho tváři vidět naštvání a zlobu. Nikdo nechápal proč.
„No tak s těmahle dárkama můžete jít někam!“ rozeřval se na celou místnost. Manželka se ho ptala, proč tak vyvádí, když je to přesně ten nejnovější telefon, který si tak přál. To ho ale naštvalo ještě víc. S krabičkou, ve které byl ten nový telefon, praštil o zem se slovy: „Ale to je obyčejná verze, já chtěl PRO verzi!“ A pak mu do očí naběhly slzy a on odeběhl z obýváku do svého pokoje.
Zůstali jsme s manželkou jako opaření. Takovéhle chování je neakceptovatelné. Člověk mu koupí hlavní dárek pomalu za třicet tisíc a on se ještě vzteká. Navíc před všemi příbuznými. A nenechal se uklidnit ani druhý den. To už na mě ale bylo moc. Ten nový telefon jsem mu zabavil, žádný jiný nedostane a může si na něj začít spořit sám. Nevím, kde jsme ve výchově udělali chybu, ale snad máme ještě čas ji napravit.
