Článek
Pokusila jsem se shrnout (zatím) čtyři možné směry i s nastíněním možných důsledků. Předem upozorňuji, že jsem zcela pominula možnosti: děti nemít; věnovat je sociálce; věnovat je na dobročinné účely.
Základem je klasická situace, kterou zažila, jak věřím, velká část rodičů. Dlouhý a náročný nákup se chýlí ke konci, dítě už hodně pokňourává a v tom náhle uvidí na nejbližším regále něco, po čem srdéčko toho pětiletého spratka hodně touží. Je to drahé, je to neskladné, dvě podobné už má doma a navíc je to opravdu „krám“. Takže mu to odmítnete koupit, andílek sebou práskne na zem, ječí jako přejetá hyena, rozmazává si po obličejíku sliny, slzy a sople; kolem se pomalu shromažďují přihlížející.
Jak se zachováte?
Varianta 1: „Z říše pohádek“
Zapředete s dítětem racionální debatu, ve které ho argumentačně přesvědčíte o správnosti svého názoru, dítě se ihned uklidní, omluví; a ruku v ruce, v klidu a pokoji, obestřeni aurou vzájemného porozumění a tolerance odkráčíte ke světlým zítřkům společného rozumného života.
Pokud něco takového dokážete, měli byste být s veškerou ohleduplností vypreparováni, nabalzamováni, uloženi pod plexisklo a vystavováni po celém světě jako rarita všech rarit.
Varianta 2: „Arktická“
Chladně vyzvete toho tvora u svých nohou, aby se uklidnil, a pokud tak neučiní, věnujete poslední pohled jeho naprosto svobodným a neomezovaným projevům, vezmete za vozík a odejdete volnou chůzí k pokladně. Je nejpravděpodobnější, že se zvedne, poběží za vámi, bude do vás mlátit a kopat, ovšem vy si ho nebudete a nebudete všímat.
Za několik málo desítek let se můžete dočkat toho, že vám takto vychovávaný potomek oznámí, že ho vůbec nezajímají vaše potřeby a pocity, s naprostým klidem vás odloží do nejbližšího útulku Jasného stáří a okamžitě zapomene na vaši existenci.
Varianta 3: „Sluníčková“
„Ale no tak miláčku, neplakej, to víš, že ti to koupím; podívej – hned to koupíme, a ještě tohle vedle, to je taky moc pěkné a čokoládičku si vybereš sám .. Čokoládičku ne? No tak něco jiného, co ty rád. Už neplakej, milunko, jenom neplakej; bude to tak, jak ty chceš.“
Po letech o vás právě osiřelý, šestapadesátiletý potomek prohlásí: „To teda fakt nechápu, jak mi tohle mohla máti udělat! Co si myslela, že snad budu sám platit celý nájem a inkaso? Že si budu sám nakupovat, vařit, uklízet, prát, žehlit a vůbec? Jak to mám sakra zvládnout??!! Vždycky byla takovej sobec, nikdy na mě nemyslela; ona si klidně umře a mě tady nechá napospas!!!“
Varianta 4: „Ze života“
Levou rukou uchopím toho spratka, plynulým pohybem si ho přehodím přes koleno a pravou rukou mu s fortelným nápřahem vsolím dvě tři štípavé na zadek; pak si ho zastrčím obratně do podpaží, aby na mě nedosáhly žgryně, nákup nechám nákupem a co nejrychleji vypadnu. Doma mu umyju obličej, převleču spoďáry, do kterých si překvapením trochu ucvrknul a zakážu pro ten den večerníčka.
Pokud to dopadne jako u nás, bude potomek za pár let hodně vděčný za včas uštědřené „ponaučení“ a správně nastavené mantinely pro chování na veřejnosti, bude vás milovat a respektovat, a své zkušenosti bez zaváhání předá i svým dětičkám.
To všechno musíme hodně zvážit s vědomím toho, že nic jiného než ty naše děti po nás na světě nezůstane. A ony budou rozhodovat o tom, jaký ten svět a jeho budoucnost bude.
