Trochu jiná cesta do Chorvatska

Téměř každý rok jezdíme autem na dovolenou do Chorvatska. Pokaždé volíme jinou destinaci, jiné místo a také jinou cestu. Vyjíždíme z Jihočeského kraje, a tak je pro nás nejvhodnější trasa přes Linz a dále na Graz, takže platba dálnice v Rakousku je pro nás skoro nutností. Slovinskou dálnici většinou objíždíme, protože nechceme platit za tak krátký úsek dvě sedmidenní platby. A v Chorvatsku volíme cestu podle toho, kam jsme se vypravili. Někdy se dá jet třeba až do Splitu a okolí mimo dálnice a při tom se poměrně levně najíst i v nějaké vesnické hospůdce.

Letos jsme poprvé zamířili na Istrii do městečka Novigrad. Takže směr úplně odlišný, než jsme byli zvyklí. Proto jsme hledali nějakou zajímavou cestu, aby to nebyl pouze závod s časem, rychle k moři. Pokaždé si cestu něčím zpříjemňujeme. Někdy jenom kratšími zastávkami, jindy i s výlety někde po okolí i s přespáním. Vycházíme z toho, že je škoda projet tak dlouhý kus cesty, přes tři státy a nic z toho nepoznat.

A jako obyčejně jsme nechtěli platit Slovinskou dálnici 2×. Nakonec jsme pro tentokrát Slovinskou dálnici zaplatili, ale jenom tak, že po ní můžeme jet až při cestě zpět domů. Platbu jsme provedli před jízdou, z domova a i rakouskou dálnici jsme zaplatili před jízdou z domova. Většinou si platíme z domova i průjezdy tunely, ale letos jsme tunely vynechali. Když jsme se podívali do mapy a zjistili, že pojedeme takový kus po Slovinsku, přišlo nám líto z té země nic nepoznat. A tak jsme si zařídili ubytování na okraji Julijských Alp jen asi třináct kilometrů vzdušnou čarou od nevyššího vrcholu Slovinska Triglav v místě mezi Blejskim jezerem a Bohinjským jezerem (musím se přiznat, že toto ubytování nám vybrali a darovaly naše dcery). Samotný apartmán leží asi v tisíci metrech nad mořem a silnice k němu vede opravdu velmi klikatá a přímo v místě už byl konec všech silničních komunikací.

Na cestu jsme vyjeli z jižních Čech někdy po čtvrté hodině ranní a během několika desítek minut jsme najeli na rakouskou dálnici A7 před městem Freistadt po které jsme pokračovali přes Linz a za Linzem najeli na A1 směr Salzburg. Ovšem po pár desítkách kilometrů se najede na dálnici A9, to je naše obvyklá trasa. Po dálnici A9 přijedeme až před placený tunel, který odvádí dopravu z města Liezen. My ale před tímto tunelem odbočujeme a míříme státní silnicí do města a po té opět najíždíme na dálnici A9. Objížďka to není veliká, pouze to cestu o něco zpomalí. V samotném městě není veliký provoz a tak se dá docela rychle projet. Po najetí na dálnici jsme letos nepokračovali na Graz jako obvykle, ale asi po deseti kilometrech jsme odbočili na Trieben. Tentokrát tam odbočovala veškerá doprava, protože se asi něco přihodilo dále na dálnici. Proto jsme až do města popojížděli v koloně i s kamiony, jelikož byl čtvrtek. Po projetí pár křižovatek jsme se, ale kolony zbavili, protože jsme pokračovali dále po státní silnici B 114 směr Judenburg, tedy jenom kousíček od známého Zeltwegu, kde se jezdí závody Formule 1 a letos se tam jel závod deset dní po naší cestě. Dále se pokračuje po silnici B317 a po rychlostní silnici S37 až do Klagenfurtu. Na této trase se potkáte snad se všemi typy silnic. Od té nejobyčejnější venkovské silnice přes pěkné silnice, rovné i klikaté až po rychlostní silnice podřadnější kvality až po ty, které se mohou rovnat i dálnicím. A právě po takové jsme dojeli až do Klagenfurtu. Z rychlostní silnice jsme sjeli do města, zástavba pozvolna houstla a naprosto bez jakýchkoli problémů jsme projeli městem po silnici B91. Mohu potvrdit, že Klagenfurt se dá projet naprosto hladce. I když byl všední den, tak doprava byla plynulá. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že kolem města vede dálniční obchvat a dálková doprava město objíždí.

Po této silnici jsme dojeli až k řece Drau, přejeli jsme po mostě a zamířili k hraničním vrcholkům Kamniško – Savinjských Alp. Už krátce po přejetí řeky Drau nás dopravní značka upozornila, že do oblasti je zákaz vjezdu vozidel s přívěsy. Myslím, že to nebylo proto, že by je vozidla v kopcích neutáhla, ale spíš proto, že jsme projížděli tak klikatou a místy úzkou silnicí, že pokud by muselo vozidlo couvat při vyhýbání se s protijedoucími vozidly, tak s přívěsem by to bylo velice složité a nebezpečné. My jsme naštěstí neměli větší problémy, jen jednou jsme se potkali s protijedoucím autobusem v jedné z těch nejprudších serpentýn. Autobus včas zastavil a my se protáhli, jak se říká, bylo to na zrcátka. A takto jsme dokličkovali až k Loibltunnelu. Ten jsme projeli (tunel je neplacený) a hned na druhé straně, tedy na Slovinské je několik parkovišť. Některá jsou placená, ale většina ne. U parkoviště je obchod, veřejné WC a možnost spousty vycházek do hor po značených cestách.

Slovinská strana současného Loiblova tunelu

V tomto místě je také začátek pěší trasy na průsmyk Loibl, který je ve výšce 1367 m. I když tam vede silnice, tak pro soukromá vozidla je tam zákaz. Při naší návštěvě byla i vrata oddělující stezku uzavřená. Tento průsmyk je součástí staré obchodní cesty mezi jihem a severem.

My jsme si v tomto místě na parkovišti udělali přestávku a pokračovali jsme k Blejskému jezeru. Jelikož jsme do ubytování mohli nastoupit až po páté hodině, tak jsme si naplánovali pobyt právě u tohoto jezera. Původně jsme měli v plánu navštívit i Blejski hrad a proto jsme zaparkovali pod jeho severní stranou na neplaceném parkovišti a k hradu jsme došli dost strmou silnicí. Na první pohled nás hrad moc nezaujal, proto jsme sešli dolů k jezeru. Jezero se dá celé obejít, nebo také objet. Buď na kole, nebo tam jezdí takový, ten kolový turistický vláček. Chvíli jsme šli pěšky a rozhodli jsme se, že se necháme převézt na Blejski ostrov. V tom proti nám jela ona mašinka. Stopli jsme si ji zaplatili 12 € za dvě osoby a mašinka s námi objela téměř celé jezero až k přístavišti převozníků. Jsou to krásně zpracované lodičky asi pro 12 osob a jeden veslař. Veslař stojí po vzoru gondoliérů, ale místo bydla má vesla. Za lodičku jsme zaplatili 36 €, zase dvě osoby. Na prohlídku ostrova jsme dostali čtyřicet minut, což je vzhledem k velikosti ostrova a kostela dostačující. Po procházce po ostrově nás ,,gondoliér“ opět odvezl zpět na břeh a my se vydali pěšky kolem jezera k autu.

V podvečer jsme vyrazili na naše ubytování. Když jsme ujeli asi deset kilometrů, tak nás vrátili pořadatelé nějakého cyklistického vrchařského závodu. Prostě silnice, o které jsem si myslel, že je jediná přístupová k našemu apartmánu v horách byla uzavřena a pořadatelé byli nekompromisní. Musel jsem vymyslet jinou cestu. A tak jsme se opět vrátili k Blejskému jezeru, téměř celé jsme ho objeli a vyjeli jinou cestou, tedy po silnici č.209 až k Bohinjské Bistrici a odtud jsme šplhali po místní klikaté komunikaci č. 905 až do našeho ubytování u Koprivniku.

Na druhý den jsme si naplánovali shlédnout Bohinjsko jezero. To je přibližně dvakrát tak velké než Blejské, ale pokud bych si měl vybrat několika denní pobyt u jednoho z těchto jezer, tak bych si bez váhání vybral to menší Blejské jezero.

Zaparkovali jsme rovnou tam, kde jsme to měli naplánované, tedy na parkovišti u lanovky na horu Rjava skala, která dosahuje výšky 1570 m. Měli jsme štěstí. Zrovna měla jet lanovka, a tak jsme si honem koupili jízdenky pro dva seniory za 50 € a vyjeli jsme nahoru kabinou pro 80 osob + 1 ,,řidič“. Musím říct, že jsme měli štěstí na počasí i když bylo mírně mlhavo. Po vystoupení z kabiny lanovky se před námi okamžitě rozprostřel výhled na skalnaté vrcholky Julijských Alp a pod námi Bohinjské jezero.

To, co jsme poznávali dál nás překvapilo. Není to jenom jízda lanovkou nahoru a dolů, ale je tam spousta možností, kam se podívat.

Je to v podstatě areál pro zimní sporty. Je tady spousta dalších čtyřsedačkových lanovek, které byli v tuto dobu mimo provoz, spletité cesty lyžařských sjezdovek a na dalším vrcholku, kam jsme se dostali jednou z mnoha sedačkových lanovek, která jako jediná byla v letním období v provozu, bylo startoviště pro padáčkáře. Lanovka je zdarma, tedy v ceně kabinové lanovky, ale pokud do těchto míst přijdete po svých, tak se nikdo neptá. Dokonce ani obsluha, i když tam je, není vidět.

Jistě by se z tohoto místa dalo odstartovat i se závěsným kluzákem, ale bylo by téměř nemožné pro soukromou osobu sem Rogallo dopravit.

Po prohlídce tamních vrcholů jsme opět sjeli sedačkovou lanovkou zpět k horní stanici kabinové lanovky, prošli jsme kolem jakési, dalo by se říct dětské sjezdovky, dlouhé snad jen asi 150 nebo 200 metrů, na které je také čtyřsedačková lanovka, a zamířili do restaurace kde jsme si dali oběd. Restaurace jsou tady tři. Jedna je součástí stanice lanovky. Je tady dokonce i poměrně veliký hotel, který ale není už v provozu a myslím, že je do budoucna určen ke demolici. Na infocentru jsme se dozvěděli, že zde v okolí jsou minimálně tři chaty, kde by se dalo ubytovat, a to i v zimní sezóně.

Za dobrý oběd v restauraci u lanovky jsme zaplatili i s tringeltem 40 €. Opravdu vydatné porce, které by stačily pro dva. Dalo by se zde vybrat i levnější jídlo, ale zlákal nás už název na jídelním lístku a nebyl to jenom název, ale i samotný talíř vypadal skvěle a také to skvěle chutnalo. A když se servírka zeptala, zda chci pivo točené, tak jsem si objednal točené za 4,50 €. Už nás zde nic nedrželo, proto jsme sjeli kabinovou lanovkou zpět do údolí k parkovišti. Slunce se mezi tím posunulo, a tak jsme přejeli na jiné parkoviště, také neplacené, kterých je tady víc a sešli jsme pěšky k jezeru se vykoupat. Nebe se postupně začalo zatahovat až na nás spadlo pár kapek. Než jsme stačili sbalit si své věci, tak se slušně rozpršelo. Utekli jsme k autu a rozhodli jsme se, že uskutečníme další z našich plánů. Že navštívíme soutěsku Blejski Vintgar. Doufali jsme, že se počasí, než na místo dojedeme, umoudří. Cestou jsme natankovali benzin za 1,42 €/L a pokračovali k soutěsce. Soutěska je jen asi šest kilometrů na sever od Blejského jezera. Počasí nám ale přestalo přát a jak jsme se blížili do cíle našeho dalšího výletu, pršelo čím dál tím víc. Soutěska se nachází u řeky Radovna a sjíždí se k místním parkovištím úzkými serpentinami. Jak jsme se blížili k parkovišti, tak pro silně zhoršené počasí už téměř nebylo vidět na cestu. Zdálo se, že odněkud shora na nás někdo lije kýble vody a do toho ze všech stran padaly blesky a ozývali se rány místní bouřky. Dopadlo to tak, že můžeme říct, že jsme byli, pouze byli u soutěsky, ale ani jsme nevystoupili z auta. Na parkoviště jsme ani nedojeli, na kraji parkoviště jsme se otočili a odjeli do našeho apartmánu.

Na druhý den, to byla sobota jsme se vydali do Chorvatska. Ale ne přímo. Měli jsme naplánováno ještě cestou se podívat do jedné z největších jeskyní. Do Postojenské jeskyně a na Predjamski hrad. Na obě tato místa jsme si zakoupili vstupenky už z domova ještě před odjezdem na dovolenou. Myslím, že jsme tím udělali dobře, jelikož návštěvnost v jeskyních je obrovská a nejspíš by jsme se tam jinak ani nemuseli dostat.

Samotná cesta z našeho apartmánu do města Postojna, kde je tato světoznámá jeskyně byla malinké dobrodružství. Jak už jsem psal, na cestu tam jsme neměli zakoupenou Slovinskou dálnici a proto jsme museli volit jiné silnice. Začátek už jsme znali. Byl to sjezd prudkými serpentinami do údolí. Naše ubytování bylo poměrně vysoko a tak jsme se po ránu nořili do nízko položené mlhy.

Z údolí jsme se opět začali šplhat serpentinami do předhůří Julijských Alp a zamířili na jih k Postojne. Mě osobně tato cesta bavila. Cesta není jednotvárná, místy je i dost náročná, někdy hodně úzké místní silničky, chvílemi odpočinkové širší silnice. Občas mi krajina připomínala naší Šumavu. Někdy jsme měli pocit, že vjedeme někomu do dvora, jak vypadali místní komunikace. Samozřejmě jsme mohli zvolit o něco delší a pohodlnější silnici přes Ljubljanu, která toto předhůří objíždí a kopíruje dálnici, ale já byl zvědavý právě na tuto krajinu. Cestou jsme potkali tolik vozidel, že by jsme je snad spočítali na prstech. Cesta byla dlouhá asi 115 kilometrů a musím se přiznat, že ke konci i mě už přestávala bavit, ale z druhé strany bylo na co koukat.

Přijeli jsme na parkoviště před Postojenskou jeskyni (líbí se mi Slovinský název – Postojnska jama) asi půldruhé hodiny před naším plánovaným vstupem do jeskyně. Parkoviště stojí 6 € na celý den. Samotná jeskyně je atrakce. Ano, takový jsem nabyl dojem, když jsem viděl, co se tam děje a jak to před jeskyní vypadá. Velký luxusní hotel, obchody, stánky, krásný odpočinkový parčík, upoutalo nás točící se prase na rožni a všude lidi, stovky lidí. A tam někde vzadu vchod do jeskyně. Jak se blížila naše hodina, tak jsme se postavili do fronty ke vstupu. Před námi už byli desítky lidí. Vypadá to, že na nás nemůže přijít řada, ale fronta rychle ubíhá, my najednou ukazujeme naše vstupenky, obsluha přejede čtečkou QR kód a ukazuje nám podle displeje na čtečce, kam máme postoupit. My jsme si připlatili audio průvodce, a tak jsme šli doprava, ostatní jdou rovnou do vláčků. Doporučuji si audio průvodce připlatit. Stoji to jen 3 € a stojí to za to. Obsluha se zeptá, jakou řeč požadujete, vezme průvodce ve tvaru mobilního telefonu, přejede přes příslušnou vlaječku a už to s vámi mluví, v našem případě, česky. A pokračujeme k vláčku. Ta jeskyně bez problémů spolkne během chvíle takové množství lidí, že si to lze představit až jen osobně na místě. Nasedli jsme do vláčku a jeli jeskyní asi deset minut přibližně dvacetikilometrovou rychlostí a vystoupili na malém podzemním nádražíčku. Jízda vláčkem probíhá jak prostornými jeskyněmi, tak i tunely, že máte pocit, že přijdete o hlavu. A odtud pěšky. To, co se návštěvníkovi naskytne, je něco neuvěřitelného. Dají se skouknout různé fotografie z tohoto místa, ale to není ono. Vlastně by se dalo říct, že fotografie jsou až zavádějící, jelikož nedokáží zprostředkovat tu skutečnost. Celou dlouhou a obrovskou jeskyní vede betonový chodník opatřený zábradlím. Průvodce nás upozorňuje, že můžeme fotografovat, ale pouze bez blesku, jelikož blesky prý mohou uškodit krápníkům. Dobře, poslechneme, ale připadá mi to poněkud protichůdné s tím, co se v jeskyni děje. Vláček, z něho otřesy a miliony návštěvníků. To krápníkům neškodí? Celá prohlídka trvá i s příjezdem a odjezdem vláčkem 1,5 hodiny. Je dobré si vzít správné oblečení, i když tam byli i lidé v sandálech, tričku a krátkých kalhotách.

Po poledni jsme poodjeli z Postojne k Predjamskému hradu, který je vzdálen jen devět kilometrů. Měli jsme týden starou zprávu, že je zde placené parkoviště, ale o kousek vedle je jedno parkoviště ve výstavbě a tedy zdarma. Zamířili jsme k tomuto parkovišti a ejhle, Slovinci pracují rychle, parkoviště je už hotové a tudíž i placené. Platí se v automatu a co, ne jenom mě, překvapilo, dalo se platit pouze kartou. Hotové peníze automat nebral.

Prohlídku hradu jsme měli také zaplacenu už z domova. Bylo to v jednom balíčku s jeskyní a vyšlo to tak levněji. U vchodu se systém audio průvodce opakuje, i když zde není takové množství lidí. Opět je dobře si připlatit za průvodce, jelikož bez něj si prohlížíte pouze stěny hradu a místnosti. Nevíte, o čem to je a je to opravdu zajímavé. Doporučuji si při převzetí audio průvodce zkontrolovat stav nabití baterie, abyste nedopadli jako já. Za polovinou prohlídky mi baterie klekla, a tak jsme byli odkázáni na vzájemné půjčování si.

Po prohlídce Predjamského hradu už nás čekalo pouze dokončení naší cesty do cílové destinace v Chorvatském městě Novigrad. Tento úsek cesty dlouhý přibližně 100 kilometrů jsme opět absolvovali mimo dálnice, jak slovinské, kterou jsme neměli zaplacenou, tak i chorvatské. Na takový kousek cesty po Chorvatsku už mi přišlo zbytečné najíždět na dálnici.

Při zpáteční cestě po týdenním pobytu v Chorvatsku jsme už volili nejrychlejší trasu po dálnici. Jen v Chorvatsku jsem měl ještě naplánované tankování a tak jsme museli jet po státní silnici k čerpací stanici. Byl první den v červenci a Chorvaté tím dnem zvedli cenu benzínu z 1,40 € na 1,70 € a u čerpací stanice byla cisterna, přivezli zboží, benzinka zavřená. Nevadí, pokračujeme dál k jiné čerpačce. Smůla, také tam stojí cisterna a pumpa zavřená. Nedá se nic dělat, pokračujeme dál přes hranice do Slovinska. Asi po osmi kilometrech je už slovinská čerpací stanice a benzin za původní cenu, 1,42 €. Po natankování vyjíždíme na silnici a rovnou do asi pětikilometrové kolony. A tak poskakujeme necelou hodinu až k rychlostní silnici H5, z které najedeme na slovinskou dálnici A1 a po té jedeme kolem Ljubljaně a Mariboru až do Rakouska, kde plynule najíždíme na rakouskou dálnici A9. Cestou nás zdrží pouze jedna kolona před Mariborem. Tam dálnici svedli do jednoho tubusu tunelu, jelikož před týdnem tam došlo při dopravní nehodě k požáru.

Po Rakouské dálnici A9 podjíždíme tunelem Graz a několik kilometrů za Grazem odbočuji na rychlostní silnici S35, s myšlenkou, že bych si přejel rakouské Alpy po státní silnici. Před lety jsme tudy už jednou jeli a je tam zajímavá a pohodová silnice. Odbočuje se z rychlostní silnice S6 u města Leoben. Odtud se silnice B115 šplhá do prudšího kopce asi 25 kilometrů do horského střediska, odkud už se jede jenom z kopce přes Eisenerz až do města Steyer. Tehdy, když jsem tuto trasu jel, tak počítač spotřeby mi ve Steyru ukázal 1 L/100 km. Ze Steyru se pokračuje na Enns, Pregarten, nebo po dálnici A1 na Linz, podle toho, jak se rozhodnete a domů na Dolní Dvořiště.

Takže, my jsme jeli po zmíněné S35, z které jsme přejeli na další rychlostní silnici S6 a do poslední chvíle jsem nevěděl, zda pojedu dále k dálnici A9, nebo odbočím do Alp. Těsně před odbočkou jsem se rozhodnul, že pojedeme směr A9, tudíž po dálnici až k Rakouskému Freistadtu. Cestou jsme se vyhnuli opět placenému tunelu přes Liezen, najeli zpět na A9 a jeli až domů přes Dolní Dvořiště do jižních Čech.