Článek
Tím si ale již nejsem tak jistá. Vždy jsme jí vštěpovali, že rodina stojí při sobě, že rodina si má pomáhat. To jsem ale netušila, jak si tu pomoc nakonec bude představovat.
Maruška si našla Vencu a vdala se poměrně mladá. Rok po svatbě se jí narodila Verunka, po dalších osmi letech Adámek. Oba s manželem vnoučata milujeme a vždy jsme hlídali, kdykoliv mladí potřebovali. Léta utíkala jako voda. Verunka vystudovala obchodní akademii a už je z ní dospělá dáma. Nedávno nastoupila do své první práce. Adámek je ještě na základce, ale chtěl by studovat počítače.
Mladí k nám chodí každý druhý víkend na nedělní oběd. Vždy navařím a těším se na všechny novinky od dcery i dětí. Ani minulý víkend to nebylo jinak. Uvařila jsem rajskou, děti jí milují, a těšila se na návštěvu. Oběd probíhal příjemně, ale cítila jsem, že se něco děje. Přišli s tím až při kávě. Dcera mi celá natěšená oznámila, že nám našli domov důchodců. Prý není moc drahý, je obklopen přírodou a je někde na Moravě. Do našeho bytu se prý nastěhuje Verunka s přítelem.
Oba jsme na ní zůstali koukat, jak opaření. Žijeme ve vlastním bytě v krajském městě, máme tu domov, přátele, koníčky a najednou bychom měli jít někam do moravských lesů? Já, která nemá k přírodě pražádný vztah? Ani manžel se někam do lesa zrovna nehrne. Nejdivočejší příroda, kam přijdeme, je městský park. Tak jsme jim to řekli. Byt jednou nepochybně zdědí, ale ne teď. Nehodláme se nikam stěhovat a už vůbec ne někam, kde nikoho neznáme a kde se nebudeme moci věnovat ani svým zájmům. Jsme typičtí městští důchodci a na moravský venkov nepůjdeme.
Dcera se urazila. Co prý jí dalo práce nějaký levný domov důchodců najít. Že jsme nevděční a sobečtí. Verunka se rozplakala, že chce svůj byt. No, vlastně se jí nedivím, jestli jí ho rodiče slíbili, jako hotovou věc. Jak ale mohou něco slibovat a chtít nás vystěhovat bez toho, aby se aspoň zeptali? Rovnou bychom jim řekli, že tudy cesta nevede a ušetřili bychom si nervy všichni.
Maruška s rodinou se nasupeně zvedli a se slovy, že když pro ně nechceme udělat ani to málo, už nám nemají co říct. Že si vždy myslela , že rodina si má pomáhat. A na návštěvy ať k nám chodí naši přátelé, je že už nikdy neuvidíme. Odešli.
Je to už několik dní a pořád se z toho nemohu vzpamatovat. Před očima to všechno mám, jak nějaký špatný film. Opravdu jsme toho pro ně udělali za ta léta tak málo, aby bylo všechno najednou smazáno? I manžel je z toho špatný. Říká, že jsme asi měli kývnout, aby mladí měli, co chtějí. Bylo by to ale správné? Bylo by to k něčemu? My bychom zůstali naprosto sami někde v cizí divočině, kam by mladí přijeli možná dvakrát do roka. A co dál? Otázek je spousta, ale odpovědí nenacházím.
