Trest vězení vyžaduje změny a humanizaci

Odborníci se dlouhodobě shodují na tom, že český systém trestání vyžaduje velké, koncepční změny. Princip trestání totiž zásadně nemá spočívat jen v části represivní funkce - uvěznění pachatele a tím ochraně společnosti, ale i snaze o jeho nápravu.

Obecně se nám v České republice nedaří ani jedno: 70 % pachatelů se vrátí zpět do vězení.

Nejde přitom zdaleka o jedinou vadu - např. Německo a Rakousko má (při přepočtu vězňů na 100 tis. obyvatel) polovinu lidí ve vězení, a navíc je tam značná část cizinců z jiných kulturních prostředí. Ředitel vězeňské služby Michailidis uvádí, že v ČR je to pouze 8 %.

Tento článek je o otázce s recidivou související, a to nutností humanizace trestu odnětí svobody.

Už úvodem by bylo fér říct jednu věc: pokud jste jedni z těch, co plníte komentáře článků názory jako měli by tam tahat kamení v kamenolomu a vozit písek z jedné strany na druhou, když není co dělat, nebo mají tam být o chlebu a vodě, asi najdete dnes lepší čtení.

Jako právník působící v advokacii různé diskuze o vězení potkávám často. A to nejen ze strany klientů, které to potkalo, ale i z všemožných společenských událostí a diskuzí s kamarády. Mimochodem, častá související, „takže až někoho zavraždím, budeš me obhajovat?“, kterou položí tak půlka lidí, když člověk řekne, že je právník, je spíš docela trapná a smích většinou nevzbudí. (A nebudu, z trestu dělám prakticky jen hospodářskou kriminalitu). „Vězení“ je prostě takové horké téma kdejaké diskuze - lidi to zajímá a někdy mají pocit, že o tom vědí vše.

A protože za klienty do vězení chodím pravidelně a problematiku znám nejen z článků na internetu, ale i z reality (klientů a systému, aby bylo jasno), přičemž různé omyly v úvahách lidí se opakují pořád dokola, myslím, že je třeba o tom mluvit.

Vnímání trestu odnětí svobody jako msty, odvety, mám za vlastně nejvíce chybné vůbec.

Úkolem trestu odnětí svobody (prostě basy, vězení) by měla být msta jako úplně to poslední: jednak by měl být spravedlivý (otvírat tu polemiku nad (ne)přiměřeností některých trestů ale není předmětem diskuze), ale především by měl vést k nápravě pachtatele.

Vnímání vězení jako prostředku ke zničení pachatele trestného činu je extrémně špatně. Opomíjí se totiž, že vyjma 47 (doživotně odsouzených) vězňů, tedy cca 0,2 % vězněných v ČR, se všichni z nich dřív nebo později dostanou na svobodu.

Společnost ovšem vůbec nepotřebuje, aby trest odnětí svobody vedl, pokud možno k jejich psychologické, fyzické či jiné devastaci, ale potřebuje přesný opak - aby ven vylezli lidé, kteří budou schopni dále normálně fungovat. Tedy - nebudou znovu poškozovat společnost, nebudou znovu páchat trestnou činnost a nebudou znovu zatěžovat systém tím, že budou ve vězení. To je přece cíl, ne?

Nadpis zní až provokativně - inspirující prostředí? Vidím komentáře z jiných článků, aby si tam hráli ping-pong? Je třeba si uvědomit, že přestože máme ve vězení určité množství chytrých pachatelů s penězi a pracovními návyky, jde prakticky o výjimky.

Naprostá většina pachatelů nemá pracovní návyky, nemá zkušenosti s hospodařením, nemá vzdělání, nemá rodinné zázemí. Můžeme jim odplivnout pod nohy a říct, že je to jejich problém - což v zásadě je. My se taky mohli učit, my taky mohli chodit do práce, a oni přece taky. Praxe ale ukázala, že hodně dělá prostředí, kde pachatelé vyrůstali, jaké měli vzory - třeba rodiče, kteří nikdy nepracovali. Rodiče, kteří kradli. Rodiče ve vězení.

Společnost přitom musí přemýšlet, jestli to, co chce, jsou fluktuující pachatelé, kteří jedou desítky let v režimu kradu-jsem odsouzen-jsem ve vězení-jsem propuštěn-kradu-jsem odsouzen-…

My se taky o sebe musíme postarat, slyšel jsem snad tisíckrát k mnou řečenému problému, když jsou propuštěni z vězení. Pro pachatele, kterého pustili „teď“ z vězení, rodinné zázemí nemá žádné (rodina není, nebo se na něj vykašlala), a z vězení má našetřeno řádově jednotky tisíc Kč, je to taková hraběcí rada. Za situace, kdy prakticky nic neumí, tím spíš.

Vězení by mělo být inspirativní. Musí být inspirativní. Nechecme-li tam rotovat pořád ty samé lidi, musíme je naučit žít. Vzděláním, dovednostmi, naučením řemesla, hospodaření.

Pokud to tak nebude, jsme v začarovaném kruhu.

Lidi, kteří neuměli žít v normálním světě a společnosti to naučíme tím, že je dáme do prostředí, které normálnímu světě a společnosti neodpovídá snad nejvíc ze všeho, a tím je vychováme k tomu, aby v normální společnosti žili, jako zbytek společnosti - normálně.

Něco tu nesedí, že?

Ano, vězení nemá být dovolená, ale o tom taky nikdo nemluví. Vězení ale nemá vytvářet naprosto odtržené prostředí od reality - návrat bude o to složitější. Pro lidi, kteří to ve společnosti tak nějak nezvládali už nyní.

Ve vězení vážně nejsou jen vrahové a násilníci. Jsou tam lidi, kteří udělali velký přešlap - a to nikdo nezpochybňuje. Ale jde velmi často o jinak docela normální lidi, kteří jinak normálně žili, pracovali, byli rodiči. Budou propuštěni - je jedno jestli za rok, za pět, nebo za deset. My, společnost, chceme, aby se integrovali a normálně žili.

Dělat za takové situace přísná opatření proti mobilním telefonům, internetu, … je přece absurdní. Vážně neříkám, že vězeň má 10 hodin denně hrát na telefonu nebo počítači hry. Ani, že má mít s těmito technologiemi zvláštní soukromí a právo na něj.

Ale není pro společnost lepší, aby se celá řada vězňů např. v počítačových učebnách učila pracovat s internetem, vyhledávat informace, ale třeba i psát všemi deseti, nebo dokonce programovat? V Ostravě učili programovat horníky.

Vězeňská služba není schopna (a to nemyslím ve zlém, ale objektivní realita) zabránit průniku drog do vězení. Výjimkou nebývají ani mobilní telefony či jiné věci. Není místo brutálních restrikcí a snahy vymýtit spíše smysluplné zkusit vymyslet a nastavit rámec, aby třeba ty telefony byly možné? Aby měli i vězni třeba omezený a kontrolovaný, ale přístup k mobilnímu telefonu? (např. PC v „učebně“ se záznamem obrazovky apod.).

Propustky nejsou neznámou, ale přesto strašně málo využívanou věcí. Přitom užívání by mělo být spíše co nejširší. Obecně - ředitel věznice může rozhodnout o propustce, tedy že vězně, u kterého jsou splněny mimořádné předpoklady (méně závažné přečiny, vzorné chování, minimální rizika), může na propustku pustit zpravidla na několik dní domů - obvykle např. na Vánoce.

Samozřejmě, toto není benefit, který by měl být dáván automaticky, ale přesto myslím, že výrazně více než nyní. Je velmi, velmi motivační a motivuje i k celoročnímu příkladnému fungování, protože se naplňuje právě na konci roku.

Články na toto téma obecně hovoří o méně závažných přečinech (tedy trestných činech s horní hranicí sazby pět let), byť vyloučené typově nejsou ani trestné činy s vyšší hranicí - je tu ovšem nevůle rozhodovat o takových propustkách. To vnímám jako velmi negativní - často jde přitom o ten samý trestný čin (nevyznačující se jiným provedením), jen prostě s vyšší škodou.

Pokud jde o vězně odsouzené za hospodářskou kriminalitu, kteří nastoupili dobrovolně, jsou ve výkonu trestu poprvé, pracují, mají vzorné chování, jen těžko se mi hledá důvod, proč je nepustit např. na Vánoce domů. Mimo to je to poměrně významný „důkaz“ o jejich schopnosti resocializace a náhledu na situaci, když se vrátí zpět.

Mimochodem, nevím o žádném případu, kdy by se z těchto „propustkových“ vězňů nikdo nevrátil.

Každý, nechť si posoudí sám. Trestné činy, za které se někdo dostane do vězení, nejsou zdaleka jen úmyslné, ale i nedbalostní. Tedy např. zanedbání povinnosti stanovené zákonem. Pocit, že ve vězení je jen „odpad společnosti“ je v praxi dost odtržený od reality. Ano, jsou. Ale taky je tam spousta jinak slušných lidí, kteří prostě něco hodně podělali. Kteří někomu hodně naletěli a zamotali se do toho (zpronevěry peněz zaměstnavateli pro nátlak třetích osob, úvěrové podvody pro pomoc příbuzným, …). Případů je spousta.

Právě tito slušní lidé, co udělali velký průšvih, jsou přitom ti nejlepší kandidáti na integraci zpět do společnosti. Není cílem je z ní spíše co nejméně vytrhávat a pomoci pracovat na integraci, než jim znemožnit kontakt s civilizací?

Chystám na toto téma další články, pokud bude zájem. Ať už jde o práci ve vězení, problematiku peněz a dluhů ve vězení, ale třeba i otázky návštěv, korespondence apod.

Když bude zájem (a další otázky v komentářích), mohu nejen napsat více, ale případně požádat některého z „přímých aktérů“, jestli se nechtějí zapojit a nějaký příspěvek poslat taky.