Článek
Právě jsem tady dočetla článek od paní Markéty Petrlíkové o jejích peripetiích s českým zdravotnictvím nazvaný „Má první zkušenost s českým zdravotnictvím - od čerta k ďáblu a zase zpátky“. Po celou dobu čtení jsem souhlasně pokyvovala hlavou, protože mám poslední dobou naprosto stejné potíže a naprosto stejné zkušenosti jako paní Markéta. Rozdíl mezi námi je jen v tom, že to, co autorka článku popisuje, je její první zkušenost s českým zdravotnictvím, zatímco v mém případě se jedná o jednu z více podobných zkušeností s českým zdravotnictvím v posledních několika letech. A stejně jako paní Markéta dříve nedala na české zdravotnictví dopustit a pěla na ně ódy, i já jsem dříve na české zdravotnictví pěla ódy a nedala na ně dopustit, a to jsem nežila v zahraničí, ale odjakživa v ČR, byla jsem několikrát na operaci, naposledy před 12 lety na hysterektomii (moc tenkrát spokojená s péčí v nemocnici) a táhne mi už na šedesátku. Nevím, zda se něco v rámci našeho zdravotnictví v posledních letech změnilo, anebo jsem jen dříve mívala štěstí na lékaře. Anebo mám naopak v posledních letech smůlu? No jo, ale jak vidno, nejsem v tom sama.
Nechci zde opisovat článek paní Markéty, a tak se s vámi podělím o jiný můj zážitek z doby před asi dvěma lety, který se rovněž týkal - jak jinak - české zdravotní péče.
Na úvod vám sdělím, že se živím 15 let jako léčitelka, resp. poskytuji těm, kteří mě osloví, alternativní péči. Je to moje jediná obživa. Kdybych ve své profesi neměla úspěchy, těžko bych z této činnosti mohla být živa 15 let jako OSVČ, to je vám asi jasné. (Toto není moje reklama - tu nepotřebuji a vystupuji zde pod pseudonymem.). Ani já nedokážu pomoci každému a ani to netvrdím. To nedokáže žádný léčitel. Dokonce své klienty posílám i k lékaři, pokud se nejedná o klienty, kteří už roky lítají z jednoho zdravotnického zařízení do druhého a zpátky a nikde jim zatím nebylo pomoženo, ba někdy jim to vlastně i přitížilo. A proto vlastně skončili v mé péči.
Jen poznámka: Ve veřejnosti je zakořeněn (netuším proč) všeobecný názor, že léčitel je buď podvodník (netvrdím, že žádní nejsou), anebo nějaký až téměř nadpozemský jasnovidec, kouzelník a superhrdina, který nikdy nemarodí a kdyby náhodou začal, tak se samozřejmě dokáže okamžitě a jednouduše sám uzdravit (takoví opravdu neexistují, leda Ježíš). A vlastně je to léčitelova morální povinnost sám sebe vždy a za každých okolností uzdravit, anebo ještě lépe - být stále zdráv a nikdy neonemocnět (nač by pak asi jednou zemřel, že?), jinak to nemůže být přece dobrý léčitel. Na tento mýtus prosím ihned zapomeňte, protože i léčitel je jen člověk. A stejně, jako nikdo nedokáže pomoci úplně každému úplně se vším, nedokáže někdy pomoci ani sám sobě. Přesto, že jsem léčitelka, do nedávna jsem věřila v naše zdravotnictví a opravdu jsem na ně nedala dopustit. Vážila jsem si lékařů a věřila jsem jim téměř bezmezně. Pouze jsem věděla, že jsou typy potíží, na něž je prostě západní medicína krátká, a které zařadí do škatulky „chronické nevyléčitelné“ a pak donekonečna cpou pacienty práškama na bolest a na zmírnění příznaků, které často ani nezabírají a mají navíc vedlejší účinky, kvůli kterým je cpou dalšíma práškama a tak dokola a nikdy to nikam nevede. Anebo tyto pacienty označí za hypochondry. A v takových případech nastupují na místo západních lékařů lidé, jako jsem já, kteří těm chudákům často opravdu pomohou i bez chemie.
Ale teď k mému příběhu, který vám chci vyprávět:
Před dvěma roky jsem se na Štědrý den ráno vzbudila s příšernou bolestí mezi pravou lopatkou a páteří. Štědrý den byl tehdy - jak jinak k mojí smůle - v pátek. A tak mi bylo jasné, že pokud nevyhledám pohotovost, následujících 10 dní nenajdu žádného lékaře ani léčitele nikde v ordinaci ani na telefonu, tedy až do neděle 2. ledna včetně. (Vždycky mě začne něco bolet, třeba zub, v pátek večer před nějakými vícedenními svátky, a to ideálně v místě, kde chcíp´pes a široko daleko není ani signál, natož nějaké zdravotnické zařízení. V tom jsem smolař.)
Tehdy pro mě bylo nepředstavitelné vydržet s takovou bolestí celých 10 dní!!! A to už jsem v životě ledacos zažila i ledasjakou bolest. A to jsem netušila, že je to teprve začátek. Všechny ty dny do Nového roku pro mě byla utrpením každá minuta, každá hodina, každý den a zejména každá noc, protože jsem nemohla bolestí ani spát, neustále jsem měla trup i hlavu ve zcela napřirozené pozici, která potížím jen trošičku ulevovala. Bolest vystřelovala i pod pravé žebro, takže mě tak trochu napadlo i to, že mám možná žlučníkový záchvat. Ale na pohotovosti jsem nechtěla nikoho otravovat (nerada kohokoli s čímkoli obtěžuji). A tak jsem si řekla „Holka, do Nového roku to prostě vydržíš, ono to třeba za pár dní přejde samo. Možná jsem si jen přeležela záda.“ A samozřejmě jsem se snažila pomoci sama sobě, ale bohužel bez úspěchu. A taky jsem zpočátku hledala pomoc u kolegů léčitelů. Ovšem marně.
A tak jsem se hned po Novém roce obrátila na moji praktickou lékařku, která mě odeslala na neurologii. Na neurologii mi dali termín za měsíc! Myslela jsem, že omdlím. Měsíc nebudu spát??? Víte, jak bylo hrozné celé dlouhé zimní noci nespat, sténat bolestí, všude kolem tma, já sama doma (žiju sama). Ty noci byly nekonečné. Ale vydržela jsem a dočkala jsem se. Věřila jsem, že mi neuroložka pomůže. Byla to starší dáma, která byla velice nepříjemná. Věnovala se mi celou hodinu. V průběhu té hodiny, kromě oťukání mého kolena kladívkem, dalších 90% času ťukala na počítači celou moji rodinnou anamnézu. Dolovala ze mě informace, které s mým problémem vůbec nesouvisely, jako například zda moje rodiče či prarodiče měli cukrovku, vysoký tlak, nač zemřeli, jestli jsem měla v dětství spalničky a tak podobně. Snažila jsem se být trpělivá a stále doufala. Když uplynula téměř hodina jejího ťukání, řekla, ať si odložím a projdu se sem a tam. Pak mi řekla, jestli mi nevadí, že mám příšerně ploché nohy a dala mi žádanku na RTG a prášky na bolest, které mi vůbec nepomohly. Po RTG jsem jí volala, že mám snímky a ona mě objednala opět až za 14 dní. Na dalším sezení se podívala na snímky a zkonstatovala, že mám artrózu v kříži a křivou páteř a poslala mě domů. Jo a předepsala mi další jiné prášky na bolest. O bolest u lopatky a pod žebrem se vůbec nezajímala. „A to je všechno???“ říkala jsem si sama pro sebe. Vyzvedla jsem si v naději léky, ale ani ty mi na bolest vůbec nezabraly.
Po několika dnech a dalších probdělých nocích, kdy už jsem se sotva držela nad vodou a jediné, co jsem si přála, bylo umřít a necítit nic, mě můj zeť odvezl do nemocnice v našem hlavním městě. Říkala jsem si, že tam mi určitě budou věnovat pozornost. Pro jistotu jsem si sbalila do tašky i pyžamo, ručník , pantofle a zubní kartáček, pro případ, že by mě tam třeba hospitalizovali (naivka).
V čekárně jsem čekala víc než 2 hodiny než na mě přišla řada. Lékař se na mě zdálky podíval a řekl sestřičce, aby mi dala infuzi proti bolesti. Sestra i lékař se mě zeptali, jak velké jsou moje bolesti na stupnici od 0 do 10, kdy 10 je nejhorší bolest jakou si dokážu představit. Odvětila jsem, že 9. Dostala jsem infuzi. Efekt nulový, a to jsem jim také řekla. Na to mi přinesli a aplikovali další jinou - prý silnější - infuzi proti bolesti. I po té další jsem nezaznamenala ani stopu po zmírnění bolestí, a to jsem jim také řekla. Na to mi lékař řekl, že pro mě víc nemůže udělat, ať jedu domů. Vytřeštila jsem oči a domáhala jsem se nějaké západní diagnostické metody typu CT nebo Mg-rezonance. Lékař odešel a přišel se svojí nadřízenou. Oběma jsem se snažila říci, že co když mám nějaký vážnější problém, když mi bolesti vystřelují i pod pravým žebrem a co když mám vyhřezlou hrudní ploténku, apod.? Přece mě musejí nějak smysluplně zdiagnostikovat, aby přišli na to, co mi ve skutečnosti je! Nadřízená ošetřujícího lékaře mi řekla, ať se uklidním, že mám prostě velká prsa, a tak mě hold bolí v zádech (???), a že k žádné diagnostické metodě není indikace a že pro mě opravdu už nemohou nic udělat a…naschledanou, mějte se hezky. Úplně mi vyrazili dech. Stála jsem oněmělá úžasem a nevěřila svým uším. Ale co jsem mohla dělat?
Zavolala jsem si taxi a jela do svého 50 km vzdáleného domova, kde jsem se složila a brečela a brečela. Načež mi zavolala moje klientka, že by se chtěla ke mně objednat. Řekla jsem jí, jak se věci mají a že se teď nějakou dobu nebudu moci věnovat svým klientům. Naznačila jsem jí moji situaci a ona mi poradila jedno soukromé zdravotnické zařízení, kde jí prý moc pomohli s jedním vážnějším zdravotním problémem a hned jí udělali veškerá potřebná vyšetření bez průtahů. Ale prý to stojí majlant. No…ano, byla jsem ochotná zaplatit a udělat cokoli, aby mě kdokoli zbavil bolesti a dalších probdělých nocí. Bolest byla nepřetržitá, nesnesitelná, trvala ve dne i v noci, a to bez ohledu na tělesnou polohu či pohyb.
Byla jsem naprosto zoufalá. Nezabíraly mi žádné léky ani mastičky a kam jsem vlezla, tam se ke mně lékaři chovali jako k obtížnému hmyzu, kterého je potřeba se co nejrychleji zbavit. A tak jsem zavolala do toho soukromého zdravotnického zařízení, kde si pacient péči hradí ze svého. Dostala jsem termín za pár dní. S velkými obtížemi jsem se tam došourala, ale k mojí velké radosti mi okamžitě odebrali krev, kompletně mě vyšetřili a během 3 dnů mi udělali dokonce i magnetickou rezonanci! Ale…stálo mě to opravdu majlant.
Co se zjistilo na MGR? Že mám sekvestrální výhřez hrudní meziobratlové ploténky Th5-Th6, tedy uprostřed hrudní páteře. Od své dcery, která je fyzioterapeut, jsem se dozvěděla, že sekvestrální výhřez je nejhorší typ výhřezu, s nímž se v podstatě nedá nic dělat, dá se pouze operovat nebo konzervativně léčit léky tlumícími bolest. Moje dcera, která má soukromou fyzioterapeutickou ordinaci a v ní přístroje - mimo jiné i na diagnostiku plochých nohou - mi sdělila, poté, co mě rovněž vyšetřila, že rozhodně vůbec nemám ploché nohy, jak mi tvrdila na začátku paní neuroložka (ta, co mě obrala o moře mého času a nervů svou arogancí a ťukáním nesmyslů na PC). Dcera mi rovněž řekla, že páteř mám ve stavu odpovídajícímu mému věku - pomalu se blížícímu k šedesátce.
Od nové paní neuroložky jsem kromě doporučení do jiné věhlasné nemocnice, kde jsem si měla dojednat operaci, dostala také recept na nové léky na bolest, tentokrát opionidy, které mi prý zaručeně pomohou. Nepomohly. A tak přistoupila k lékům nejtěžího kalibru, tedy k opiátům. Nejsem zvyklá užívat léky na bolest, natož opiáty. A tak jsem se těmi opiáty přiotrávila. Po několikahodinovém zvracení a vrávorání po bytě jsem si zavolala taxi a opět s taškou s kartáčkem a pyžamem jela do nemocnice, kde jsem si měla dojednat tu operaci až mě vyzvou. Tentokrát jsem tam ale jela „jen“ na pohotovost. Byl večer. Jela jsem se synem, protože jsem nebyla schopna chodit bez opory druhého člověka. Syn mě podpíral a takhle jsme došli do čekárny a zaregistrovali se mezi čekající na recepci, kde si zapsali, že jsem přiotrávená léky a trpím nesnesitelnými bolestmi.
V čekárně jsme strávili asi 5 hodin než jsem přišla na řadu. 5 hodin!!! Nemohla jsem sama pořádně jít a lékařka arogantně naléhala, ať si pospíším do ordinace a nezdržuju. Přitom za celých těch 5 hodin ošetřili asi 5 lidí a když jsem vstoupila dovnitř velké ordinace, bylo tam hned několik lékařů a několik (prázdných) lehátek pro pacienty a ti lékaři se tam vesele se setřičkami smáli a vyprávěli si vtipy a kromě mě tam nebyl žádný další pacient. Lehátka prázdná, nikdo nic nedělal a nikomu to nevadilo. Evidentně jsem jim byla na obtíž. Bundu a tašku jsem hodila na zem, protože tam nebyla ani židle, žádné odkládací místo a ani věšák. A svalila jsem se na to lehátko. Doktorka (nebo kdo to byl) přinesla infuzi a řekla, že to je proti otravě a nevolnosti. Tím to pro ni skončilo. Od nevolnosti to pomohlo, ale ne od bolestí. V čekárně jsem pak čekala další hodinu na zprávu a recept na nové léky proti bolesti, které jsme následně se synem vyzvedli v noční lékárně.
Opiáty jsem samozřejmě už pak nikdy nevzala. Nové léky, které měly konečně zabrat proti bolesti, zabraly asi tak z 25%, ale i za to jsem byla vděčná. Ovšem po těchto lécích jsem během následujících 14 dní přibrala 7 kg!!! A protože už i předtím jsem byla dosti při těle, raději jsem je přestala užívat.
Po dalších 2 měsících čekání jsem konečně dostala předvolání do nemocnice, kde mi údajně měli výhřez operovat. Zatím jen na konzultaci. Bylo mi řečeno, že před touto konzultací se sešla rada lékařů nad mým případem a jednali o mojí záležitosti. Opět jsem si slibovala hory doly. A opět - dlouhé hodiny čekání v čekárně, opět arogantní lékař, který se tentokrát na mě ani jednou nepodíval a celou dobu civěl jen do monitoru počítače. Řekl mi, že operace nepřichází v úvahu protože se jedná o oblast páteře, kde je operace riskantní. A napsal mi žádanku na opich páteře pod CéTéčkem. Prý si tam mám zavolat o termín. Byl se mnou hotov asi za 3 minuty.
Inu, volala jsem na CT objednat si ten opich. Bylo mi řečeno, že hrudní oblast páteře v této nemocnici neopichují, pouze bederní a krční. Nedala jsem se, a volala do dalších nemocnic v hlavním městě a všude jsem se dozvěděla, že hrudní oblast páteře tam nedělají a že nevědí kde a zda vůbec to někde dělají. Všude jsem argumentovala tím, že jsem dostala žádanku od lékaře, který předtím seděl v radě lékařů, kteří se o mojí záležitosti dlouze radili, a tak asi ví, co dělá. Marně. Začala jsem tedy obvolávat všechny nemocnice v ČR a všude jsem se ptala, jestli tam uspěju s tím opichem pod CT. Někde se dokonce divili, jak je možné, že mám vyhřezlou hrudní ploténku, že to se nestává, že výhřezy bývají jen v bederní nebo krční oblasti, jestli se náhodou nepletu. Začala jsem si pomalu připadat jako lhářka nebo simulant, tak mě zblbli.
Ufff. Po třech hodinách obtelefonovávání všech nemocnic v ČR mi v jedné krajské nemocnici dali termín. Sice až za další 2 měsíce, ale já už rezignovala a byla jsem ráda, že někde ten opich, na který jsem dostala žádanku, mi provedou. Třikrát jsem je upozorňovala, že se jedná o hrudní oblast, jestli to opravdu dělají a třikrát mě ujistili, že ano. Současně mi však řekli, že ne vždy ten opich na bolest pomůže, ale pokud ano, vydržím bez bolesti i několik měsíců. Sláva, jiskřička naděje!!!
Po dalším měsíci a půl čekání na opich stráveném v bolestech, před kterými snad i oba porody mých dětí byly procházka růžovým sadem, mě postupně přestalo ono inkriminované místo bolet! Bolest ustala sama od sebe bez léčení, a tak jsem termín opichu zrušila. Bylo to jako zázrak, jako by se nade mnou samo nebe slitovalo. Najednou jsem mohla spát a všechno dělat jako dřív, v co už jsem dávno nedoufala. Po několik dalších dní jsem spala každnou noc snad 14 hodin v kuse.
Můj kamarád lékař, který není z oboru, mi řekl, že někdy se stane, že tělo si ten výhřez samo od sebe vstřebá jako cizí překážku, která tam nepatří. A to se zřejmě stalo v mém případě. Ani netušíte, jak nepředstavitelně se mi ulevilo. Ale částečná úleva na duši nastala už tehdy, když mi konečně v soukromém zdravotnickém zařízení ochotně udělali téměř okamžitě Mg-rezonanci a já se po měsících konečně dozvěděla svoji diagnózu, protože ta nevědomost a nejistota před tím byla ještě horší. Takže i přes hrozné zkušenosti nakonec můj příběh dopadl nejlépe jak mohl, ale rozhodně ne díky našemu zdravotnictví.
Poté mi jedna moje známá, která sama pracuje ve zdravotnictví, poradila, abych svůj příběh napsala (a vlastně si postěžovala) přímo na lékařskou komoru, aby to ti neřádi neměli tak snadné a chytli se za nos, když namísto diagnostických přístrojů řeknou zbědované ženě, že jí bolí záda, protože má velká prsa a tím to pro ně končí. A taky, že si mě přehazovali jako horkou bramboru sem a tam a nikdo pro mě vůbec nic neudělal a nebýt nákladné soukromé péče, ani bych se dodnes nedozvěděla diagnózu. K čemu si tedy platíme zdravotní pojištění?
Inu, napsala jsem a vše jsem dopodrobna popsala, včetně jmen příslušných lékařů.
A co myslíte, že mi odpověděli? Musím říct, že jsem litovala času, který jsem strávila nad tím dopisem, protože když v kostce shrnu, co mi napsali nebo spíš budu citovat část jejich dopisu, nebudete tomu snad ani věřit, jako ani já jsem tomu nevěřila a už jsem se ani nerozčílila a jejich dopis spálila v kamnech.
Kurzívou jsem do závorek vepsala moje poznámky k tomu, co mi níže napsali z té komory:
.....Jmenovaná stěžovatelka (jako já) se sama zabývá alternativní medicínou (nechápu, kde to vyhrabali, já jim to nesdělila), a tak nemá důvěru v západní diagnostické metody (Cože??? Přece moje stížnost se týkala zejména toho, že mi lékaři odmítli udělat jakoukoli přístrojovou diagnostiku, které jsem se sama domáhala!) Stěžovatelka nemá ani svého praktického lékaře a systémem se pohybuje zcela nahodile. (Já, která celý život mám svého praktika, ale dokonce v oné době jsem měla dva praktiky naráz - jednoho státního stálého a druhého soukromého na klinice, kde jsem si péči hradila ze svého! A já, která jsem všude předkládala žádanky!) Cituji dále: Bylo zjištěno, že stěžovatelka si neplatí ani sociální pojištění a neumí se slušně chovat, protože háže věcmi o zem a chová se arogantně. (Já, která si celý život platím poctivě všechna povinná pojištění včetně samozřejmě sociáního a dokonce jsem si po 3 roky platila dobrovolně dvojnásobek povinného sociálního pojištění v naivní důvěře, že později budu pobírat vyšší důchod, protože budu mít vyšší výměr! Později mi bylo řečeno na sociálce, že to tak není, že jsem naivní. A navíc - z jakého důvodu Českou lékařskou komoru zajímá moje sociální pojištění??? Je by mělo zajímat pouze zdravotní pojištění, které si samozřejmě také poctivě celý život platím! Jediné, co si neplatím jako OSVČ, je nemocenské pojištění, které ze zákona není povinné a které nahrazuje v době pracovní neschopnosti ušlou mzdu. Nic víc. A do toho jim už vůbec nic není! Všude se chovám slušně, jen se nenechám vždy jen tak odbýt a věcmi na zem jsem hodila jednou, a to jen proto, že mi bylo příšerně špatně od žaludku, sotva jsem se držela na nohou a nikde v ordinaci nebyla ani židle ani odkládací stolek ani věšák na kabát. Tak kam jsem asi ty věci měla dát jinam nežli na zem??? Ne já, nýbrž ti lékaři byli téměř všichni do jednoho arogantní a navíc ignorantští.) Nevěřila jsem svým očím při čtení jejich odpovědi. Závěr jejich dopisu zněl: Lékaři se zachovali správně. (Prostě výsměch, lživé pomluvy a ponižování. Co si to sakra dovolujou?)
Po přečtení toho dopisu se mi chtělo zvracet nebo někomu rozbít hubu. Člověk v této zemi se snad nemá kam odvolat. A navíc z něj udělají sociální špínu, která nemá slušné vychování. Nicméně jsem si řekla, že se nebudu kvůli těm pitomcům rozčilovat a jejich dopis jsem spálila v kamnech a na celou záležitost až do této chvíle jsem zapomněla. Až když na mě vypadl z těchto stránek článek od paní Markéty, jsem si na to vzpomněla a řekla si, že si to nenechám pro sebe. A pevně doufám, že mi teď tento můj článek nezcenzurují a nehodí opět můj čas, věnovaný psaní, do hnoje.
Musím říci, že si stále vážím některých lékařů, ale ti, o nichž píšu výše, těch nemám proč si vážit a upřímně nechápu, za co jsou placeni a proč nejdou dělat něco jiného, když jsou pro ně lidskost a Hippokratova přísaha prázdná slova a jejich lékařská profese je nebaví. No a teď, v současné době, prožívám opět další „veselou“ epizodu s naším zdravotnictvím, kterou bych tady mohla zkopírovat z článku od paní Markéty. A rozhodně už si nehodlám naivně stěžovat na ČLK. Je smutné, že to tak poslední dobou u nás chodí, anebo mám tyto zkušenosti pouze já a paní Markéta???
