Článek
Na úvod bych chtěla říct, že účelem tohoto psaní nemá být následná bouřlivá diskuze o mém pokřiveném charakteru, ani o tom „že mi to patří“, byť věřím, že drtivou většinu z vás tohle napadne a budete mít tu potřebu mi to napsat. Ale od toho ty internety jsou… Chtěla bych sdílet svoji zkušenost a vykřičet do světa, že to nejsou jen milenky, které rozbíjí rodiny, ale může to být i naopak a s ještě těžším koncem.
Byla jsem vdaná 8 let, než jsem potkala skvělého, hezkého a inteligentního (žel ženatého) chlapa, o pár let staršího, než jsem já. Několik měsíců jsme si jen psali textovky o životě, o tom, co kdo dělá, jak se cítí, filozofovali, podporovali se a čím dál víc na sebe mysleli. Když jsme se poprvé cíleně sešli, bylo to jako spojení duší, stejné směřování v životě, podobné záliby a nadšení pro cokoliv nového. Měla jsem pocit, že je to OPRAVDOVÉ, bylo to speciální, něco, co jsem do té doby s nikým nezažila. Občas jsme zašli na rande a zamilovávali se jeden do druhého. Po několika měsících jsme se spolu vyspali a oběma nám bylo jasné, že se stalo něco, co je nutné buď zastavit hned, nebo situaci začít řešit. Upřímně mohu říct, že jsem já byla ta zdrženlivější, život s ním jsem si představit uměla, na druhou stranu jsem moc dobře věděla, že se toho svého budu muset vzdát a přijmout z velké části ten jeho (vč. jeho dětí). Bála jsem se reakce okolí, bála jsem se, že to bude těžké, bála jsem se, že kvůli mně přijde o děti, nebo že to bude úplně jinak, než si představujeme. Mluvili jsme o tom hodiny, všechny své strachy jsem mu vyložila na stříbrném podnose a žádala ho, ať si necháme čas o tom přemýšlet, ať mě do ničeho netlačí, že je to obrovský krok, který možná nepůjde vzít zpátky. Týdny mě přesvědčoval o tom, že spolu všechno zvládneme, že budeme silní, protože jsme se jeden pro druhého narodili a on udělá všechno pro to, aby mě ochránil a zestárnul se mnou. Dobře se mi to poslouchalo, uvěřila jsem mu, a ano, nakonec jsme zvolili druhou variantu a začali plánovat společný život.
Po čase jsme oba doma oznámili, že odcházíme. Bolest jsme způsobili na obou stranách a dodnes mě mrzí způsob, jakým se to stalo. Čas už nevrátím. Soužití s ním bylo krásné, děti mě přijaly a fungovali jsme dobře. Já se po čase rozvedla a on do rozvodového řízení vstoupil. Oba jsme druhého představili svým rodinám i přátelům a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom o tenhle krásný svět mohli přijít. Po roce se ale stalo něco, čemu nerozumím, co nejsem doteď schopná pochopit a vstřebat.A tady je možná na místě požádat o názor do diskuze někoho z mužů, protože jak jsem zjistila, sama na to asi nepřijdu… Tedy z ničeho nic přišel s tím, že mu chybí jeho minulý život (což lze chápat různě, ale já vím, že jeho cesta povede zpátky k manželce, dětem a starým přátelům). Ano, rozhodně není výjimečná situace, kdy se od milenky muž vrací k manželce, je to celkem statisticky nezanedbatelné, že to takto dopadne. Já ale milenka byla pár týdnů, celý rok jsme byli partneři, byla jsem přeci jeho holka. Ale proč se to stalo v tuhle chvíli? Teď, když se začalo všechno rovnat, všech, kterých se to, co jsme udělali, týkalo, to přijali s větším či menším nadšením… Proč teď, když jsme měli krásný vztah, zvládali spolu těžkosti, milovali se a podporovali jeden druhého? Ano, věděla jsem, že to nebude lehké a připouštěla si možnost, že to nemusí dopadnout dobře, ale … Proč? Proč se chce vrátit tam, kde mu podle jeho slov nebylo dlouho dobře, byl připravený i na to, že „o děti přijde“, proč mi ještě týden po rozchodu se slzami v očích říkal, že mě miluje a že mu je to celý hrozně líto? Opravdu jsou někteří muži tak pohodlní, že raději volí tu (v tu chvíli) snazší cestu? Nebo to jsou lovci, kteří když už mají kořist v tlamě, tak je přestane zajímat? Proč tomu nic nenasvědčovalo do chvíle, než to celé vybalil? Měla jsem něco udělat jinak (kromě toho mu nezačít věřit)?
Jsem prázdná a bolí to. Zároveň se utěšuji myšlenkou, že chlapa, který neví, co chce, vedle sebe v životě nechci. Mé manželství by skončilo dříve nebo později, to mu určitě za zlé nemám. A ano, svůj život jsem otočila o 180 stupňů, abychom si mohli žít pohádku, kterou jsme okolo sebe rok tvořili. Za zlé mu mám jedno - důvěru, kterou jsem do něho i iluzí o našem společném životě vložila, už nikdy nebudu schopná nikomu dát. A asi mi to tedy patří… Nebo ne?
Díky, kdo jste dočetl až sem, díky, že se zkusíte zamyslet nad stereotypem, že potvory jsou jen milenky, které si bez sebemenšího zaváhání chtějí přivlastnit ženatého chlapa. Ale že ty bestie mohou být i chlapi, kteří slibují nový začátek (bez ohledu na život, který ten druhý do té doby vedl) a pak bez milosti opouštějí…
