Článek
Zpívá se tam: „když všichni všechno všechněm dáme, tak budou všechni lidi všechno mít dohromady“…
Jako testera kvalitáře mě to samozřejmě praštilo přes uši.
A to i přesto, že odhlédnu od známých faktů, že Werich v poválečném nadšení i přes svou moudrost podlehl stejně jako jeho současník, můj děda, idejím komunismu a „společného“ vlastnictví. A nutno dodat - ještě rychleji v roce 1952 vystřízlivěl, když viděl, co je to za sebranku. Werichovi to s veškerým respektem trvalo poněkud déle, neboť písnička vznikla až v roce 1955 k filmu Císařův pekař a pekařův císař. Nakonec ale komunismus prohlédl dokonale.
A k tomu praštění přes uši: slovo „všechno“ je totiž v testerské branži takzvaný anti-pattern. Anti-vzor, něco, co se nemá používat a pokud se použije, nabádá to testera ke kontrole. Tester, tedy kvalitář, se vždycky zeptá: „Všechno? Co jako všechno?! Buďte konkrétní, řekněte co konkrétně! Jinak na to nedostanete razítko kvality“. A tady by se ptal: „Kdo je to (my) všichni? Co je to všechno co dáme? Kdo jsou ti všechni, co to dostanou? Komu co dají? Kde a hlavně komu to vezmou?“. A kdo pamatuje komunismus ví, že to vedlo na hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“, takže je jasné, komu kdo co vzal - „všem“. A komunismus i u nás začal monstrózní krádeží majetků, lidských osudů a někdy i jejich životů. Nakonec jsme všichni měli se štěstím akorát tak holou … zádel.
Testeři totiž mimo jiné ověřují, jestli výsledek odpovídá zadání. A prostě povšechná definice všeho není dostatečně uspokojivá a konkrétní, a nedá se testovat a výsledek pak nemůže být prohlášen za odpovídající zadání - a tedy za výsledek kvalitní. Známe to všichni, že když někdo mlží v obecných definicích, nedá se na něj spolehnout.
Bohužel, základy mého řemesla se objevily až v průmyslu 3.0 za doby průmyslové optimalizace v Japonsku po II. světové válce, zavedením zjednodušeného statistického řízení kvality, sedmi nástrojů zlepšování kvality, filozofii Kaizen - a vlastně všechno, díky čemu je dnes Japonsko Japonskem, jak ho dnes … (ne)známe a co ovlivnilo průmyslovou výrobu krom komunistických zemí snad v celém světě. U nás se nosila minimálně až do roku 2009 funkce „inspektora jakosti“ nebo „referenta jakosti“, jak to paní na Úřadu nepráce nazvala. A ta fungovala po staru. Ale o tom až jindy.
Kdyby taková měřítka kvality v půlce minulého století existovala, a kdyby tehdy podrobili ideje komunismu kritickému zkoumání, nebyli by, doufejme, můj děda ani Jan Werich vábení komunismu podlehli.
-----
Dříve jsem provozoval blog na idnes. Od Bureše agenta číslo 25085 až podnes jsem toho moc nenapsal, ale hodlám v tom pokračovat zde. Přečtěte si i moje další články.
