Článek
Sehnat rikšáka nebo tuk-tuk do čínské čtvrti byl nadlidský úkol. I když je to jen pět kilometrů, nikomu se do neznámých míst nechtělo. A ti, kteří by chtěli, zase nerozuměli. Neměli ponětí o takové čtvrti ve svém městě a o tamním templu Kálí už vůbec ne. Předvádět jim trasu v navigaci mobilu byla ztráta času. První rikšák obracel mapu jako horký brambor, se kterým si neví rady. Sezvaní kolegové to viděli stejně. Tedy nijak. Další skupinku jsem oslovil s nadějí, že se konečně trefím. Ten muž vypadal jako vyložený intelektuál. Pečlivě přistřižený knírek, relativně čistá košile, tesilové kalhoty, dioptrické brýle. Hned po svém dotazu jsem poznal svůj omyl. Ale už bylo pozdě. Něco hlasitě zvolal a z různých skrýší se vynořilo několik individuí, podobných tlupě Thagů, o kterých chci psát později. Teď chci do čínské čtvrti. Byl jsem rád, když jsem svůj mobil dostal zpátky a lehce dotčení rikšáci nechápali, kam to chci, když to nikdo nezná.
Třetí byl vyložený zoufalec, kterému se při mluvení neustále vysouvala zubní protéza, evidentně dělaná na podstatně větší mordu než jeho. Nepochopil vůbec nic, zato mě vnucoval dopravu do „mósr haus“, což měl být zřejmě „mother house“, dům Matky Terezy.
Ale jak pravil jistý Švejk Jozef: „Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší“.
Dva řidiči tuk-tuku dali hlavy dohromady a pochopili. Dokonce věděli o existenci takové čtvrti. A tam už se doptají. Chvíli jsme se dohadovali o cenu a vyrazili. Všude zácpy, krávy, stánky se vším možným a navíc pátek, muslimský den modliteb. Řidič byl samá řeč a se svými deseti anglickými slovy plynně konverzoval. Ukazoval nalevo napravo, co je kde za barák, jak se jmenuje, co tam mají. Na okraji silnice ucpané dopravou se v tom rámusu pářili dva psi. Tedy pes a fena. Alespoň předpokládám.
„Lúk, lúk“ hýkal blaženě řidičův kolega šťastný, že mě může ukázat další zajímavost Kolkaty. Psi se nenechali rušit, nebo s tím nic nemohli dělat, každopádně se oba začali smát až jim tekli slzy. Ti, co mě vezli ne psi. Potom tupá rána, náraz a tuk-tuk to nabořil pravou přední stranou z boku do autobusu. Legrace skončila. Kakofonie klaksonů okamžitě nabrala na intenzitě a už tak dost pomalý provoz se zastavil úplně. Úzké mezery mezi vozy okamžitě ucpali rikšáci, cyklisté a pěší. Další auta z bočních ulic najížděla přes chodníky, kde většinou skončila u nějaké boudy nebo stánku. Řidič busu měl před sebou kousek volno, tak se snažil odjet, ale tuk-tuk se čímsi zaháknul za jeho nárazník. Bus nás odtáhnul asi metr a zastavil. Srocení davu ucpalo definitivně veškeré možné únikové cesty a diskutovali nad vzniklou situací.
Jediní, koho ochromení dopravy nezajímalo byli ti psi, pořád ještě svázaní k sobě. Muži se snažili odtlačit vozidlo dozadu, ale nešlo to. Navíc už nebylo ani kam. Prostor se ucpal lidmi. Když jsem pozoroval marné snahy vyprostit tuk-tuk ze zadní části autobusu, viděl jsem v onom jednání naprosto shodné prvky s pářícími se psy. Také v sobě a nejde to ani tam, ani ven. Trvalo to dobrých pět minut, což v kolkatské dopravě znamená vražednou chvilku. Pak něco prasklo, kus čehosi se ulomil a byli jsme osvobozeni. Po centimetrech se zase všechna vozidla i lidé posouvali kupředu a každý se už věnoval tomu svému. Zábava skončila. Jenom psi pokračovali ve svém díle.
Sledoval jsem ty kopulující dvojice a přestal rozlišovat co jsou psi a co auta. Staly se podivnými monstry odkudsi z Matrixu za asistence desítek dalších příšer, nadržených touhou. Neschopni proniknout do partnera či partnerky, musí tak ze svých orgánů upouštět páru v mohutných oblacích mazlavého a smrdutého kouře. To je ten moravský romantismus, kterým se dívám na svět vůkol, dokonce i na život vlastní, což už zase taková prča není.
Čínská čtvrt je humus i na Kolkatu. Hromady hnijících odpadků se kupí podél silnic a vydávají odporný zápach. Před domy a boudami nabízející jídlo to vypadá podobně. Jenom v nich posedává nebo polehává člověk, míchá cosi v kotli, kluci přikládají na oheň nebo si směňují ušmudlané bankovky.
Prvním Číňanem, který se usadil v Kalkatě koncem 18. století byl jistý Tong. Dostal grant na pozemek, kde založil závod na výrobu cukru. I když se po jeho smrti cukrovar zavřel, mnoho čínských dělníků se přestěhovalo do Kalkaty. Ačkoli je původ čínské čtvrti v Kalkatě trochu hádankou, tvrdí se, že lidé z komunity Haka byli mezi prvními, kteří dorazili. Později se k nim připojili kantonští, Hupeyové a Šanghajská skupina. Brzy tito lidé vynikali v různých řemeslech a profesích, včetně činění a výroby kůží, stomatologie, restaurací, kosmetických salonů.
Dnes po stomatologické ordinaci nebo kosmetickém salonu není ani památka.
Čínský svatostánek bohyně Kálí je omšelá, malá budova na rozcestí, neustále nahazovaná mračny prachu z kolem jedoucích vozidel.
Podle legendy někdy před sedmdesáti lety onemocněl malý Číňánek a tradiční léčba nepomáhala. Pod jedním vzrostlým stromem byly dva černé kameny, které hinduisté uctívali jako inkarnaci bohyně Kálí.
Černý kámen představuje „Šivův lingam“ a kromě Bengálců se u stromu zastavovali i Číňané, aby vzdali úctu božstvu u silnice. Rodiče provedli „púdžu“ a chlapec se začal uzdravovat. Ona „púdža“ bylo zřejmě přinesení drobných darů a modlitba, spíše než odříkávání dlouhých manter, které zřejmě ani neznali. Jako poděkování za uzdravení, nechali rodiče postavit tento stánek bohyně Kálí, Kali mandir. Jak strom, tak ony kameny jsou dodnes uvnitř chrámu.
Procházím čínskou čtvrtí a snažím se vyhýbat hromadám odpadků. Uličky téměř prázdné, pár mužů se shromažďuje u dřevěných chatrčí na čaj nebo pro cosi k jídlu do krabičky. Místní mě nedůvěřivě pozorují, staré vrásčité ženy v sárí se tváří sveřepě. Ale nikdo nic neřekne.
Vracím se pěšky, abych prošel celou čtvrt a zastavím se u templu jehož jméno mě místní povaleč nedokázal sdělit. Respektive nechápal, co po něm chci. Nalepil se mě na záda a z největší možné blízkosti sledoval mé kroky. Jak fotím, co fotím a kdykoliv jsem se otočil, otočil se se mnou. Takový mlčenlivý stín s lehkým odérem kanalizace.
U dvou menších mešit bylo srocení věřících. Seděli venku, na chodníku, protože uvnitř bylo plno. Jako všude na světě, i tady se družili a klábosili, sedíce na svých koberečcích. Někteří se bavili ve stoje a čekali na „azán“, svolání k modlitbě. O kus dál se houpaly na hácích kusy masa, protože pátek je svátek. Tedy i oběd musí být sváteční.
Džinistický templ Paršwanath postavený roku 1867 patří mezi nejposvátnější svatyni džinistů v Kalkatě. Ve skutečnosti to jsou chrámy čtyři. Každý z nich má typickou architekturu vlastní takovým stavbám. Množství zrcadel, vitráží a do mramoru tesaných složitých vzorů květin a ornamentů. Stejně jsou zdobené brány, stěny, sloupy a podlahy, ze stropu zdobené lustry, samá cingrlátka.
Podlaha je složitě dlážděná mramorem a zdobena květinovými vzory, typické pro tuto architekturu. Uvnitř je lampa, ve které hoří „ghí“, přepuštěné máslo nepřetržitě od roku 1867.
Hlavní svatyně je zasvěcena desátému „tirthankarovi“, což byl Šitalnatha. Jeho socha je umístěna ve svatyni a čelo má poseté diamanty.
Termín „tirthankara“ označuje zakladatele „tirtha“ a znamená to „brod přes vodu“. Míněno přes moře nekonečných zrození a smrtí. „Tirthankaras“ se také nazývají „učící bohové“, nebo „budovatelé přechodu přes řeku.“
Podle džinistů jsou „tirthankarové“ nejvyššími kazateli „dharmy“, tedy zákona, kteří sami porazili „saṃsāru“, cyklus smrti a znovuzrození, a vytvořili cestu, kterou mohou ostatní následovat. Poté, co Tīrthaṅkara pochopí pravou podstatu svého já nebo duše, dosáhne „kevala jnana“, tedy vševědoucnosti. „Tirthankara“ poskytuje ostatním most, tak aby mohli následovat nového učitele ze „saṃsāry“ do „mokša“, osvobození.
Džinismus dnes uctívá celkem dvacet čtyři tírthankarů, z nichž jen poslední dva jsou historicky doložené postavy. Z osmého století před naším letopočtem Páršvanátha a z šestého Mahávíra.
Jejich sochy tvoří hlavní výzdobu džinistických chrámů. Bývají znázorňováni většinou nazí, buď vstoje, nebo v lotosové posici s rukama v klíně. Dají se od sebe rozeznat díky atributům, které jsou jim přiřazeny. U Mahávíry je to znamení lva.
Z klidného stinného místa a velké zahrady jsem se po hodině opět ocitnul na rušné a prašné kolkatské ulici přeplněné lidmi a auty. Prodíral jsem se směrem k metru a obhlížel množství stánků nabízejících něco k snědku. Dost často prodávají momo knedlíčky, takže jsem usednul na bednu od čehosi a dal si porci pěti kusů s omáčkou a miskou polévky. Kuchař viděl bělocha, i když už dost jetého, tak se snažil předvést. Na lysou hlavu si nasadil síťovanou pokrývku, aby učinil hygieně za dost. Dvaceticentimetrový prošedivělý plnovous se volně vznášel nad hrnci v oblacích páry. Ostatním to naložil na list z banánu, mě na plechový talířek. Ten pro jistotu otřel hadrem, co si do něho otíral ruce. A nejen on. Pak odkudsi vylezl nějaký umouněnec, hadr vzal a otřel s ním motorku na které odjel. Přece si nezasviní kalhoty. Knedlíčky byly vynikající.
Národním nápojem je v Indii „masala“ čaj. Vaří se všude a všelijak, záleží na směsi koření, množství cukru i mléka. Někteří mají na chodníku propanbutanové hořáky, další živý oheň v nějaké plechové piksle, na které sváří mléko. U metra je pán, co má plechovici od motorového oleje, ve které doutná dřevěné uhlí. Na ní prehistorický hrnec na sváření mléka s čajem a kořením. Menší plechovkou to přelévá do další plechovky a z ní rozlévá. Nejčastější nádobkou jsou keramické mističky z nepálené hlíny, které se po vypití čaje vyhazují. Jednu vezme, vysype z ní cihlový prach a opět jen pro hosta z ciziny, ji vytře prstem černým od sazí a uhlí.
Kdysi se mě ptala jedna žena, když jsem přijel z Indie, jak je to tam s hygienou. Ona byla zdravotní sestra dost postižená svojí profesí. Vůbec jsem nevěděl, co jí na to mám říct. Kdybych měl jít s pravdou ven a doložit to několika fotografiemi, myslím že by se po setkání se mnou celá vydrhla v lysolu.
