Lituji rodiče dvojčat

Přesto, že dvojčata doma nemáme, rozhodli jsme se pořídit dětem nové Ferrari neboli dvojkočár neboli náklaďák, který uveze dvě děti, ale vejde se do většiny dveří. Dceři jsou tři roky a začala chodit do dětské skupinky. Syna jsem porodila v srpnu, takže je dělí dva a půl roku. Sice dcera od dvou let kočár nepotřebovala, ale našla se situace, kdy pořízení kočárku pro oba byla jediným řešením. Dětská skupinka je od nás pěšky docela kus a do kopce, takže cesta s kočárem a malou slečnou by zabrala asi tak hodinu a půl a moje nervy. Autobusem jsme to zkusili párkrát, bohužel ani pro jednoho z nás to nebylo příjemné řešení. Bydlíme v Ústí nad Labem, a tak si asi dokážete představit, jak takové MHD ráno před osmou hodinou a odpoledne po druhé hodině vypadá. Navíc pro kočár jsou vyhrazena jen dvě místa, nebo jen jedno, když jede invalida. Dokonce se stalo, že jsme museli čekat na další autobus, protože nebylo kam se vecpat, což se ukázalo jako stresové nejen pro mě, ale i pro caparty.

Tak jsem se rozhodla chodit s dětmi pěšky s jedním kočárem. Koupila jsem z druhé ruky za tři tisíce, a těšila se na pohodové jízdy. Bohužel, to jsem nevěděla kolik toho jeden kočár pro dvě děti způsobí. První, kdo si klepal na hlavu byl soused odnaproti. Jasně, první manipulace po schodech s novým Ferrari nebyla nejlepší a přijít na to, jak se pokládá zádová opěrka dalo zabrat. Poznámka proč tu velkou cácoru tak rozmazluji jsem raději úplně vyignorovala.

Po pár minutách jízdy potkáme starší paní, nejspíše už v důchodu s batohem na zádech. „Jé, dvojčátka, to už jsem dlouho neviděla!“ vzápětí si všimla, že je to miminko a starší dítko… „Aha, tak to není.“ A ušklíbla se. Tak jsem odpověděla, že ne, že to opravdu dvojčata nejsou. Naštěstí šla dál, ale pocit divnoty se mě už nepustil. Také jsem si nemohla nevšimnout, kolik lidí do kočáru a na mě kouká. To jsou opravdu dvojčata taková rarita(?), říkala jsem si.

No jednou mě během pěti minut zastavily dvě paní s tím, zda to jsou dva kluci nebo dvě holky. Nutno říct, že v únoru je mladší ve fusaku a dcera nosí růžové boty i kabát. Odvodit si, zda to jedno je holka opravdu není těžké, ale samozřejmě se ptaly na dvojčata. Zjištění, že to nejsou dvojčata vlastně vyvolává kontroverze. Nakonec jedna z nich po vysvětlení PROČ jsem si dovolila pořídit kočár pro dva usoudila, že to byl vlastně dobrý nápad a že už mě teda chápe. Jako bych pochopení potřebovala. Jen potřebuji z bodu A do bodu B dostat obě děti za dobrý čas a bez nervů.

Ještě větším „problémem“ je však dvojkočár jen s jedním dítětem. Když ráno odvezu dceru do skupinky, cesta zpět je snad moje noční můra. Odpovídání na blbé otázky, kam jsem dala druhé dvojče, je pro mě totální „kamínek v botě“. Cesta pro dceru po druhé hodině je o to horší, protože lidí potkáváme mnohem víc. Nutno dodat, že povětšinou jsou to starší lidé nebo dámy, které evidentně milují děti a musí očumovat každý kočár. A teď my, taková rarita!

Pokud bych měla sepsat veškeré „situace“, během těch tří týdnů, co kočárek vlastníme, by to byla asi celá A4.

No, a proč tohle vlastně píšu? Protože se klaním všem rodičům dvojčátek, kteří tuhle pozornost na sebe strhávájí a to nejen kvůli kočáru. Navíc taková manipulace s kočárem se dvěmi dětmi a třeba nákupem, to je potom mazec. S takovým kočárem se nevejdete do všech dveří nebo mezi auta na parkovišti. Já osobně musím vždy promyslet, jakou cestou se vydám nebo kam půjdeme s dětmi nakoupit, abych neměla problém. Natož s dvojkočárem do MHD, to už chce mít hodně velký koule. S mou introvertní a pohodařskou povahou je tohle všechno pro mě prostě peklo. Takže takovým rodičům „superhrdinům“ opravdu klobouk dolů.

Dovoluji si ještě sepsat pár poznámek, se kterými se mi svěřila „nová“ známá, která má shodou okolností dvojčata…

Lituji a zároveň obdivuji, protože tihle rodiče mají opravdu naloženo. Psychicky, fyzicky, finančně a pak ještě od zvědavých kolemjdoucích.