Článek
Hned na začátku důrazně žádala, abychom nikde nepsali její příjmení. Prý si chce odpustit „hejty“ na sociálních sítích, ale třeba i od sousedů, kteří se prý na ni už tak často dívají skrz prsty. „Kamarádi na mě volají „Čuni“, tak se toho můžete držet. A ano, je to zkráceně čuňátko. Ale víte co? Jsem na to hrdá. Prasátka mám totiž moc ráda,“ usmívá se třiadvacetiletá slečna, která žije od svých dvacet na statku na jižní Moravě. „Napřed jsem se tu jen zastavila, abych pomohla o prázdninách. Nakonec jsem zůstala, dnes se podílím na provozu a kousek vlastním,“ pochlubila se.
Noci jsem probrečela bolestí
Kdo by si však myslel, že tato drobounká blondýnka měla vždy „toulavé boty“ a chtěla se tak trochu spojit s přírodou, byl by zklamán. „Žila jsem v Praze. Odmaturovala jsem a začala chodit na vysokou. Pohodový život, chodila jsem na večírky, měla všechno, o čem lidé v mém věku touží. Ale mě to nestačilo.“ Proto vyrazila na Moravu, kde si chtěla pročistit hlavu a přiložit ruku k dílu. „Osud chtěl, abych zůstala. Tak jsem tu,“ září evidentně dobře naladěná „Čuni“.
Vzpomíná, že začátky byly krušné. Třeba vykydat hnůj jí nedělalo vůbec dobře. Když se později zapojila například do klasické zabíjačky, myslela, že je to její poslední den na statku. „Žádala jsem, aby mě nešetřili, tak se toho drželi. Ale fakt to bylo drsné. Končila jsem třikrát denně. Noci jsem probrečela bolestí. Dneska jsem fit a pohled na krev neřeším. Patří to k tomu. Jak jinak dostat maso na talíř, než porazit nějaké zvíře? A vegetarián ze mě fakt nebude.“
Za poslední měsíc byli tři
Bez nadsázky říká, že většinu dne smrdí, protože je neustále ve styku se zvířaty. „A také se potím. To se děje, když makáte rukama. Ale vůbec se za to nestydím. Nevidím důvod. Mimochodem, kluky to také docela bere,“ ani trochu se nezardí „Čuni“ a jedním dechem dodává, že pokud jde o muže, je na tom lépe než ve velkoměstě. „Za poslední měsíc jsem na čísle tři. Detaily si nechám pro sebe. Snad jen, aby nedošlou k nějakému soudu mé osoby, tak ani jeden nebyl ženatý.“
Dle svých slov měla několik nabídek k sňatku, pár mužů ji také chtělo ‚zachránit“ a odvést do „civilizace“, jak jí říkali. „Občas nechápou, že jsem tu dobrovolně, že ráda pracuji, jsem ráda se zvířaty a tak. Nejde o to, že bych jinde strádala, nebo se neuměla přizpůsobit jinému životu. Jasně, že by to šlo. Ale já zkrátka nechci, tady jsem doma a tohle mě naplňuje.“
Zatím prý netuší, jestli zůstane rok, pět nebo do smrti. Prý podle toho, jak se všechno vyvine. „Třeba fakt potkám chlapa, který mě okouzlí a půjdu za ním na jiný konec světa. Netuším. Žiji pro přítomnost, neohlížím se na to, co bylo. A pokud jde o budoucnost? Tady je zásadní, aby bylo dobře nakrmeno, seno ve stodole a tyhle věci. Ostatní jde mimo mě.“
