Článek
„Bojím se čtenáře jedné knihy“, řekl kdosi kdesi.
Já se nebojím ani analfabetů, mám pro strach uděláno. Z čeho mám ale trochu obavy, je záplava instantních mouder a návodů na život, kterými je našinec bombardován.
Kdysi v ranném mládí, proč to nepřiznat, jsem každý takový univerzální návod na život přímo hltala. Inu, bylo těsně po revoluci, já, jako většina ostatních vrstevníků, jsem byla nepopsaná deska nedotčená jinou filosofií než tou, do které jsme byli zasvěceni v hodinách občanské výchovy.
Každý seminář nebo workshop nám poté připadal jako zázračný univerzální návod na život, bez ohledu na kvalitu. Nemluvě o záplavě kvalitnější či méně kvalitní seberozvojové nebo ezoterické literatury.
A to ještě tenkrát nebyl Facebook s motivujícími citáty na pozadí zapadajícího slunce. To mi připomíná, abych nekřivdila porevoluční době, moudra, která jsme si už kdysi v pravěku opisovali a psali do památníčků, jako třeba „Miluj miluj, máš li koho, neohlížej se na nikoho“ a podobné perly.
S přibývajícími lety se člověk v optimálním případě někam posune a zajede na větší hlubinu než „Sedm věcí, které musíš dělat, abys byl šťastný.“
Proto si někdy říkám, že by člověk měl být možná shovívavější k jedincům, kteří přes pokročilý věk jsou ve svém duchovním vývoji pořád v raných stádiích larvy nebo nymfy. I když je to někdy dost těžké. Pořád je tu šance, že projdou ještě dalšími stádii a vyvinou se v něco přijatelného.
Pro ty, kteří se doposud nezajímali o cokoliv přesahujícího, jsou moudré knihy moc složité, a nějak se v tom životě plácají.
Pak přijde guru, který jim dá v několika bodech jasný a přehledný manuál jako na mikrovlnnou troubu – i když tam je to složitější a v několika jazycích.
Najednou je o co se opřít. No a pak přijde někdo, kdo si dovolí jim tuto oporu zpochybnit a rozkolísat. Takového záškodníka je třeba okamžitě eliminovat a dehonestovat.
O co bychom se opřeli, kdyby nám někdo vzal naši jistotu? Žádnou jinou nemáme.
Abych těmto jedincům nebo skupinám nekřivdila, zkusím najít něco v jejich „učení“ s čím se dá souhlasit.
Tak například „Neber si nic osobně.“
Někdy není jiná možnost, než si věci brát osobně. V mnoha případech je ale pravdou, že dotyčný, který nás nazývá nepěknými jmény, si jenom kompenzuje svou frustraci, a s námi samotnými to zas tak nesouvisí. Dotyčný tím zároveň porušuje dohodu „nevytvářej si domněnky“ , protože si o vás vytváří představu, že jste pěkný prevít a zasloužíte si co proto. Zároveň taky samozřejmě hřeší slovem, no.
Dokážu si představit, že pokud na některé protivládní demonstraci začnou všichni dodržovat Čtyři dohody, změní se akce v happening a společný nácvik čtverylky nebo něčeho podobného.
To ale nejspíš nenastane, i kdyby se Dušek uběhal po českých krajích.
Malou výhradu mám k dohodě „Dělej vše jak umíš nejlíp.“
Takový perfekcionismus je podle mě cesta do pekel. Kdy můžete říct, že už to líp nešlo?
Jinak se ale s každou s Dohod dá v podstatě souhlasit. Nevymyslel je ale Dušek, jsou to obecně platné psychologické zásady, kterých najdete v opravdu odborné literatuře dalších deset tisíc.
Problém je v tom, že z nějakých důvodů byly vybrány zrovna tyto čtyři, které se dobře pamatují, a z nich bylo vytvořeno jakési náboženství, mnohdy zahrnující i fundamentalismus.
Ráda si dělám ke snídani ovesnou kaši. Uvařím ovesné vločky v mléce, což trvá nějakou dobu. Ochutím medem, máslem, skořicí, podle momentální nálady.
Nedávno jsem si koupila ovesnou kaši Instant, kterou jenom nasypete do vody, zamícháte a jíte.
Věřte, nebylo to ono.