Článek
Byla jsem úplně malá a již tehdy jsem rodiče (prý) otravovala neustálým: „Já to aspoň škuším.“ Někdy (a to většinou, vždyť jsem byla malá a roztomilá) mému žadonění rodiče vyhověli, jindy mě odbyli, že nemají čas, a někdy vyslovili přísný zákaz, protože vyhovět znamenalo vystavit mě přímo nebezpečí (třeba úrazu apod.).
Asi mnoho dětí je takto zvídavých, ale dnešní doba zvýšila dynamiku, a tak času věnovat se dětem ubývá a navíc se žije úplně jinak. Za mého dětství žily děti mnoho času venku, při různých hrách s kamarády a přitom si zkoušely lecjaké nápady. Dnes tráví čas u počítačů, tabletů, mobilů a kdovíčeho a to ubíjí jejich zvědavost a touhu zkoušet si různé životní situace samostatně a řešit je vlastní hlavou a úsilím. Vždyť rodiče nemají čas, a tak místo aby nechali řešit a vykonávat věci samotné dítě, dohlíželi a radili mu jak na věc, ho stroze odbudou. Vysedávání dětí u výše uvedených vymožeností doby je pro rodiče často i tolik potřebným únikem před nedostatkem času věnovat se dětem. Abychom si rozuměli, nejsem odpůrcem těchto vymožeností. Nakonec se dnes člověk bez nich neobejde a přispívají také bezesporu k intelektuálnímu rozvoji dětí.
Děti si často poradí samy a někdy i opravdu svérázným způsobem. Máme na příklad v rodině tuto zábavnou historku. Tehdy moje sestra byla malá, tak malá že se pohodlně vešla pod stojícího koně. A tak jednou spolu s malým bratránkem, taťkou a strýcem čekali před nádražím na mamku. Sestřičku zaujal kůň, který také čekal před nádražím. A mužský se zapovídali, čehož moje sestra využila a konečně si mohla splnit přání pohladit si koně. A protože, jak jsem říkala, byla malá a na koně nedosáhla, stoupla si mu pod břicho a celá šťastná si ho hladila. Naštěstí si její samostatnosti oba muži všimli a rychle ji zpod koně vytáhli. Ona si však splnila toužebné přání a to sama.
Věřte, že děti jsou ve snaze si něco zkusit opravdu koumáci. Tak jako chlapeček z vedlejšího bytu. Jeho mladí rodiče se zařizovali a zakoupili dětem patrovou palandu. Jejich malý Martin si velice rád hrál na horní palandě dětské postele. A jednou ho moc lákalo skočit z té palandy dolů. Ale jak to udělat? Přece jen se bál. Načež dostal výtečný nápad. Popadnul plyšového medvídka a hodil ho z palandy na zem. Kouká a vidí, že méďa nenaříká, nepláče, nic se mu tedy asi nestalo. Takže teď byl na řadě Martin. No, sousedka vyprávěla, že se docela potloukl ale nic vážného, přežil. A tak si milý Martínek zkusil, že skákat z patrové palandy je nebezpečné.
Dnes ale mi jde o jiný problém, o jiný aspekt výchovy k samostatnosti. Já chci celé moje dosavadní povídání směrovat především k důsledkům podcenění výchovy k samostatnosti. A zde jsou častěji na vině matky se svojí úzkostnou péčí a svazujícím dohledem. Otcové přece jen častěji nechají děti vyzkoušet si a zažít i různá dobrodružství. Upřímně: i oni se těchto zážitků rádi účastní, zatímco maminka celá zpocená přijde domů z práce a kmitá v kuchyni a po celém bytě, aby vše stihla.
A jak nesamostatné dítě roste, přichází na to, že být nesamostatný, nemít starosti a nenamáhat se samostatně řešit každodenní starosti tak, jak je život přináší, je i velká výhoda a pohodlí. Vždyť od čeho má rodiče, že?
Výchova nesamostatných dětí se nám dnes docela vymstila. A tak vznikl nový fenomén „mamahotel“ a „mamánek“. Je to totiž bájo život: v mamahotelu se většinou neplatí a často ani nepřispívá, i když zde žijící potomek je již vlastně dospělý. No řekněte: strava domácí, nocleh pohodlíčko, postel vždy čerstvě povlečená, prádlo vždy vyprané, vyžehlené a čistotou vonící. Starost o tuto stránku žití je opravdu bez problémů. A tak se nedivme, že takovým „mamánkům“ se odejít z domova a postavit se na vlastní nohy ani nechce. Co říkáte, nemáte náhodou v rodině takový problém? Jestli ano, je třeba se zamyslet a jednat. Budu drže palce, aby se to podařilo vyřešit.