Článek
Ostrov Krk byl jedním z mála míst, kde jsem v Chorvatsku ještě nebyl. Loni jsme byli v okolí Splitu, letěli jsme. Předloni jsme zkusili vlak. Letos jsme se tak rozhodli pro auto i proto, že Krk je jako jediný chorvatský ostrov s pevninou propojený mostem. Když pominu dopravní zácpy, tak cesta naše očekávání splnila. Vlastně i s tím zdržením na silnici jsme počítali, i když to byl místy extrém.
Nechtěli se bavit
Na místě jsme si dohodli bydlení u starších manželů, kteří měli zrovna volno. Nemohli jsme si moc vybírat, objednávali jsme pobyt na poslední chvíli. A tihle lidé byli úplně v pohodě. Jediný drobný problém byl, že naše partička byla tak trošku roztroušena kolem jihovýchodního pobřeží okolo Bašky. Jak jsem už zmiňoval, vyřizovali jsme vše na poslední chvíli, takže jsme nemohli čekat, že dostaneme apartmány vedle sebe. Nevadilo nám to, stejně jsme chtěli ostrov procestovat.
Naši „domácí“ byli fajn lidé. Věděli, že jsme z České republiky, nijak to nekomentovali. Což mi bylo divné, většinou si chtějí „domorodci“ o zemi turistů povídat. Nebo minimálně dělají, že chtějí v rámci nějaké „povinné“ konverzace. Takže zvláštní, ale proč ne, asi neměli náladu. Ale jinak byli příjemní, co bylo slíbené dopředu, to dodrželi.
Jsi Čech, jsi špatný
Samozřejmě jsme se svolali se zbytkem party a vyrazili jsme na obhlídku okolí. Místní byli moc příjemní, mluvili velmi dobře anglicky, někteří německy, takže s komunikací jsme neměli problém. Ten začal až ve chvíli, kdy zjistili, odkud jsme přijeli. Najednou bylo všechno špatně, vše chtěli platit dopředu. Vrcholem bylo, když nás v restauraci přesadili z míst s výhledem na moře do zadní části podniku. A vůbec o tom nechtěli diskutovat. Nenechali jsme si to líbit, odešli jsme jinam.
Jenže situace se opakovala. Tady už se o nás dokonce vědělo, což dodnes nechápu, jak to udělali. Každopádně skupina dvanácti Čechů byla „propálena“ a místní se na nás začali dívat skrz prsty. Dozvěděli jsme se, že konkrétně zde nemají Češi dobrou pověst. Několik lidí nám nezávisle na sobě řeklo, Čech je pro byznys nejhorší turista. Téměř nenakupuje, skoro se nestravuje v místních podnicích, protože má všechno z domova. „Když vidíte člověk s chlebem a pivem, jak sedí na obrubníku, je to Čech. Vždycky. Co, Slovák? To nevím, co je. Známe Čechy,“ říkal mi Željko, který vlastní malý obchůdek s rychlým občerstvením.
Podle jeho slov se mu dokonce několikrát stalo, že lidé, které identifikoval jako Čechy, smlouvali o cenu za hamburger. „Měli dva hamburgery pro pět lidí. Asi jim došli zásoby z domova,“ poznamenal ještě uštěpačně. Na moji otázku, jak poznal, že jde o Čechy, když neumí řeč, odpověděl lámanou češtinou: „Hovno, vole.“ Anglicky pak dodal, že to říkáme všichni.
Chorvatsko už ne
Nějak jsem neměl sílu dál argumentovat. Netvrdím, že naši spoluobčané se na svých cestách chovají vzorně. Nesnáším tleskání v letadle po přistání, považuji to za buranství. Neuznávám, když si kdokoli přiveze na dovolenou řízky a basy piv. Ano, jsme hlučný národ, někdy se chováme jako prasátka. Ale to přeci není jen o Češích. Každý národ má své exoty, netřeba házet všechny do jednoho pytle. Bohužel na Krku to tak dělají. Proto jsme odjeli po několika dnech a do Chorvatska se, minimálně, už určitě nevrátím.
Zdroj: autorský komentář