Článek
Podivuhodné je to proto, neboť nejen na základě celé řady výzkumů vyšlo najevo, že opravdu není důležité, co řekneme, ale jak to řekneme. Jinými slovy vyjádřeno, náš hlas je patrně nejpodceňovanějším nástrojem k naší oblíbenosti ve společnosti, budování si respektu, či i zvýšení efektivity našeho prodeje. Odborně můžeme celou problematiku kolem našeho hlasu zahrnout do tzv. paraverbální komunikace.
Jak tedy mluvit "správně"?
K tomu nám poslouží výsledky jedné zajímavé studie (Cara et al., 2011). na téma paraverbální komunikace. Z ní vyšlo najevo, že všichni prezidentští kandidáti v USA od roku 1960 až do 2000, kteří volby nakonec vyhráli, měli níže položený hlas než jejich neúspěšný oponent. Tento fakt lze vztáhnout i na poslední dvě prezidentské volby v České republice, které vyhráli Miloš Zeman, respektive Petr Pavel. Oba disponovali níže položeným a více rezonujícím hlasem než jejich protikandidát.
Zajímavé také je, že takoví lidé (kteří mají níže položený rezonující hlas) vykazují v míře oblíbenosti, dominance, důvěry, úspěchu či i svědomitosti mnohem vyšší známky než ti, kteří mluví monotónně výše položeným hlasem (Zuckermann & Driver, 1989).
A proč je paraverbální komunikace tak důležitá?
Odpověď na tuto otázku hledejme v evolučních zákonitostech. V pravěku jsme prvky verbální komunikace (slova, text…) samozřejmě nepoužívali vůbec. Nemají na nás tedy takový emoční dopad jako třeba právě hlas, či řeč těla. Ani nonverbální komunikace však není v sociálních interakcích tak důležitá jako právě hlas. Proč? Jednoduše proto, že jde poměrně jednoduše naučit. Jenom v našich končinách existují možná stovky kurzů, které nás mají naučit, jak „dominantněji“ podat ruku nebo se postavit, či jaký prvek mimiky je v dané situaci nejideálnější k budování důvěry. Je však třeba říct, že všechny i sebelépe užité nonverbální techniky k budování autority budou naprosto zbytečné, pokud budeme mít pisklavý hlas, či pokud budeme nesebevědomě „kuňkat“.
Jinými slovy řečeno, zatímco verbální a nonverbální komunikaci můžeme „nafejkovat“, u té paraverbální se nám nic takového nepodaří. Je to pouze tento aspekt komunikace (hlas), který 100% odráží naše sebevědomí, reakci na stres, či vnímání sociální reality jako takové.
Existuje však jeden prvek tohoto druhu komunikace, který lze do jisté míry natrénovat. Jedná se o užitou intonaci na konci pokládaných otázek. K lepšímu pochopení nám poměrně dobře poslouží následující graf.
Druhy intonací
Zdroj: Blažej, A. (2019). Motivace dětí a mládeže ve sportu. Munipress.
Jak lze z grafu vyčíst, pokud naší otázku položíme s rostoucí intonací na jejím konci, budeme působit do jisté míry vlezle a především nesebevědomě. Je to totiž právě člověk s nízkým sebehodnocením, který se nevědomky co nejvíce snaží, aby jeho otázky zněly opravdu jako otázky, čímž zvýší pravděpodobnost, že na něj někdo zareaguje. Snahu o zvýšení této pravděpodobnosti vyvíjí proto, neboť by případné nereagování ze strany sociálního okolí významně podkopalo jeho sebevědomí.
A naopak člověk s vysokým sebehodnocením si může „dovolit“ pokládat otázky způsobem, kdy zní spíše jako oznamovací věty. Tento typ intonace je typický pro vojenské prostředí. Se sebevědomými lidmi koreluje proto, neboť takovýto člověk žádnou reakci ze strany sociálního okolí na své projevy a ani činy nepotřebuje. Paradoxně se spíše stává oblíbenějším (in Blažej, 2018).
Zdroje:
Blažej, A. (2018). Dekódování charismatu – rysy a metody k jeho odkrytí. Psychologie a její kontexty 9 (2), 2018, 3–13.
Blažej, A. (2019). Motivace dětí a mládeže ve sportu. Munipress.
Cara et al. (2011). Voice pitch influences voting behavior. Evolution and Human Behavior, 33, 210–216.
Zuckermann, M. & Driver, R. (1989). What sounds beautiful is good: The vocal attractiveness stereotype. Journal of Nonverbal Behavior, 13 (2), 67–82.
