Článek
V posledních desítkách let se nejen v ČR, ale prakticky celosvětově kladl důraz na výsledky už u těch nejmenších dětí. Považovalo se za důležité, aby sklízely úspěchy už od co nejútlejšího věku. Patrně proto, že kluby z vítězství na mistrovstvích republik měly dodatečné finance a tatínci pocit zadostiučinění z „naplnění“ vlastního nenaplněného snu o sportovní kariéře.
Zjistilo se však, že tento důraz na výsledky zanechává na dětech negativní stopy na psychice, kvůli čemuž mnohdy i se sportem skončí. Některé zdroje (Miner, 2016) uvádí až 70% drop-out (ukončení participace na sportu) u dětí do třinácti let. Odklon od počítání skóre byl, zdálo se, nevyhnutelný. Tím spíš, když jiné studie (Unierzyski a Crespo in Vičar (2018)) zaměřené na tenisové prostředí přicházely s dalšími zajímavými závěry. Zjistilo se, že tenisté, kteří se v dospělosti probojovali do top 100, byli v průměru oproti elitním a nejlepším hráčům v mládežnických kategoriích:
- O 3-4 měsíce mladší,
- hubenější a slabší, ale rychlejší a obratnější,
- oproti elitním a nejlepším hráčům v mládežnických kategoriích hráli nižší počet zápasů do roka,
- trénovali v průměru o 2-4 hodiny méně (celkem cca 10 hodin týdně)
- jejich rodiče byli podporující, ale ne přespříliš angažováni,
- s tenisem začali v šesti letech, až od devíti začali hrát zápasy.
Tyto závěry potvrzuje i životní příběh Rodgera Federera. Bývalý legendární tenista hrál v dětství ještě badminton a basketbal a fotbal. Čistě tenisu se začal věnovat až ve 12 letech. Ještě ve 14 letech trénoval průměrně pouhých 9 hodin týdně, z toho 2 hodiny zabrala kompenzace a rehabilitace (Vičar, 2018). Skóre tedy muselo být zákonitě špatné. Evidentně ani nezaručovalo budoucí úspěch sportovce.
Pravda je však taková, že skóre není ani u malých dětí apriorně špatné. Špatná je pouze hodnota, kterou mu dali dospělí (rodiče a trenéři) odměnami a obecně glorifikací prvního místa a tresty za prohry a špatné výkony. Sportovní svazy a federace, které s dobrým úmyslem zrušily počítání skóre u nejmenších dětí, tedy naopak pouze okradly mladé sportovce o jeden poměrně zásadní motivační prvek - potřebu soutěživosti (Blažej, 2019). Kdyby opravdu bylo skóre tak špatné, jak někteří předpokládají, tak si jej malí kluci nepočítají, když si jdou zakopat fotbal na ulici.
Sportovní svazy a federace, které podnikly tento krok, se tedy z jednoho extrému (důraz na výsledky) „odpinkly“ k druhému, ne o moc lepšímu extrému. Skóre opravdu není samo o sobě špatné, špatná je pouze hodnota, kterou mu dali dospělí.
Pokud budeme coby sportovní činovníci pokračovat v rušení skóre, patrně budeme následovat osud českého mládežnického hokeje, který slavil na posledním juniorském mistrovství světa úspěch. „Úspěch“. Totiž pouze 20 % našich juniorů nastupovalo v české lize. S přehledem nejméně ze všech týmů. Proč? Jednoduše proto, že v tomto sportovním prostředí nejsou zdravé motivační prvky. Oba extrémy jsou špatné. Jak přespřílišný důraz na skóre, tak i jeho úplné zrušení.
Zdroje:
Blažej, A. (2019). Motivace dětí a mládeže ve sportu. Munipresss.
Miner, J. W. (2016) Why 70 percent of kids quit sports by age 13. The Washington Post.
Unierzyski a Crespo. „Review of modern teaching methods for tennis. (Análisis de los métodos actuales de enseñanza del tenis). In Vičar (2018). Sportovní talent. Grada.
Vičar, M. (2018). Sportovní talent. Grada.
