Článek
Nerozhodoval jsem se. Prostě jsem tu větu přeskočil, tak jako by to nejspíš udělal každý současný rodič. Pak mi to ale nedalo spát, protože argument pro druhou stranu je silný.
Pohádky byly odjakživa místo, kde se dítě potká se strachem v bezpečí. Vlk sežere Karkulku, ale dítě je v bezpečí svého pokoje a máma sedí na kraji postele. Když z pohádek to hrozivé vyškrtáme, zbyde jen hezky ilustrovaná nuda a dítě se s prvním opravdovým strachem potká až venku, bez mámy.
Chtěl jsem si být jistý. Tak jsem se podíval, co vlastně „původní verze“ znamená.
Zjistil jsem, že žádná jediná neexistuje
Pohádky bratří Grimmů vyšly poprvé v roce 1812. Poslední, sedmé vydání, je z roku 1857. V mezičase jich vyšlo ještě pět. A všechna ta vydání upravovali bratři Grimmové sami.
V prvním vydání se Locika nevinně ptá čarodějnice, proč jí šaty těsní v pase, a tím jí prozradí, že je těhotná a že za ní chodí princ. V pozdějších vydáních ta věta zmizela. Ve Sněhurce je v prvním vydání zlá vlastní matka. Teprve později se z ní stala macecha.
Grimmové tedy zjemňovali. Jenže ne všechno stejně. Sexualita z textů postupně mizela, zatímco násilí, hlavně v trestech pro záporné postavy, naopak přibývalo.
A vyklované oči v prvním vydání vůbec nejsou. Sestry si tam sice uřežou kus nohy, ale slepé neskončí. Trest s holuby Grimmové dopsali až do druhého vydání v roce 1819, jako dodatek na konec.
Odebrali tedy těhotenství Lociky a zároveň přidali oslepení. Ne proto, že by jim ušlo, jak je to drsné. Spíše proto, že v knize pro měšťanské děti musel být trest vidět.
(Údaje o vydáních, o Locice, o proměně matky v macechu a o dopsaném trestu v Popelce vycházejí z hesel Grimms' Fairy Tales a Cinderella na anglické Wikipedii.)
U nás je to stejný příběh
Karel Jaromír Erben zapisoval tak, aby zůstala zachována lidová forma. Božena Němcová pracovala jinak. Převyprávěla pohádky po svém a promítla do nich vlastní představu o tom, jak má svět vypadat.
Dvanáct pohádek z prvních dvou sešitů Národních báchorek podle české Wikipedie nevzniklo zapsáním lidových motivů vůbec. Vznikly u psacího stolu, patrně podle knižních předloh, ne u vypravěče.
A přesto se Němcová řadí mezi klasické autory. Učí se o ní ve škole a nikdo jí to nevyčítá.
Pak přišly filmy a změkčily to potřetí. Tři oříšky pro Popelku, Princezna se zlatou hvězdou, Perinbaba. Většina z nás dnes zná spíš je než původní dílo.
Takže otázka nezní, jestli se pohádky smí převyprávět
Převyprávění není zrada tradice. Převyprávění je tou tradicí. Děje se nepřetržitě dvě stě let.
Otázka zní, jestli to ten, kdo to dělá, přizná.
Co jsem s tím udělal já
Postavil jsem to tak, aby to bylo vidět.
Talerie je knihovna klasických pohádek, kde jich víc než polovina má dvě verze vedle sebe. Jemnější převyprávění do dnešního jazyka, které se dá přečíst nahlas za čtvrt hodiny. A vedle něj věrnou původní verzi, nezkrácenou, i s tou uřezanou patou. Obě jsou označené, obě jsou zdarma a z jedné se dá jedním kliknutím přejít na druhou.
Nedělám to proto, že bych věděl, která je ta správná. Dělám to proto, že to nevím.
A tohle mě na tom zajímá nejvíc
Netuším, kterou si lidé vyberou.
Zatím je na to brzy, web je nový a čísla neznamenají nic. Ale jednou to vidět bude.
Dceři jsou tři roky a čtu jí tu verzi jemnější. Až jí bude šest, ukážu jí tu druhou a řeknu jí, že takhle to bylo původně napsáno.
A vy to děláte jak? Čtete originál? Upravujete za chodu? Nebo čekáte, až budou děti větší?
