Článek
Moje dětství stálo úplně za hovno.
Už ve škole jsem si všimnul, že ostatní děcka vždycky strašně ječí, když třeba v tělocviku spadnou na loket, anebo když se mě nějaký starší zmrd pokoušel šikanovat a já mu třeba vykloubil čelist, tak taky strašně řval. Jakože prý je to bolí. Já jsem to s tou bolestí měl takové divné. Když mě třeba fotr mlátil, tak jsem to cítil, to jo, ale asi to nebyla ta „bolest“, protože jsem prostě neřval. To fotra vždycky rozběsnilo ještě víc. Když jsem jednou vylil na koberec kakao a fotr zase dostal amok, ptala se mě pak úča ve škole, proč jsem tu písemku tak naškrábal. Já jí řek, že se mi blbě drží propiska, protože mám něco s prstem. Úča se na to přišla podívat a úplně vyjekla, že prý to je hrozné, že musím do nemocnice a kdesi cosi. Tak jsme do nemocnice jeli s matikářem a tam mi nějaký přičmoudlý felčar oznámil, že prst je úplně zlomený, že než to dají do sádry, že to musí srovnat a že to bude hrozně bolet. Matikář si mě posadil na klín a obejmul mě svýma hnusnýma chlupatýma rukama, felčar řek, že napočítá do tří a pak, že tím prstem škubne. Kecal, protože škubnul u dvojky. Slyšel jsem, jak mi v prstu křuplo. Felčar na mně čuměl a ptal se, proč neřvu. Já mu řek, že nevím. Tak vzal nějakou injekci a bodl mě do ruky. Ne že bych to necítil, to ne, ale pořád to nebylo nic, proč bych měl řvát. Ale pak mi něco došlo. Že jsem možná úplně blbej, že mi tady uniká jedinečná šance… Tak jsem zařval. Felčar i matikář se lekli. Co je, ptali se. Řek jsem, že to bolí. Pak mě zase píchnul tou jehlou a já zase zařval. Ne proto, že bych musel, ale proto, aby si mysleli, že mě to bolí. Očividně se jim ulevilo, dali mi na ruku sádru a poslali mě zpátky. Úča se ptala, co se mi vlastně stalo a já jsem jí řekl, že jsem spadl z kola. Úča kývla a řekla, že mě pak musí fotr (ona použila slovo otec) odvézt do nemocnice sundat tu sádru. Nebylo to nutné, protože jsem tu sádru později rozbil o spánek jednoho zmrda, co mě předběhl v jídelně.
Po té epizodě v nemocnici mi došlo, že bolest asi cítím jinak než ostatní. Asi trochu míň. Ale naučil jsem se jí předstírat. Hlavně když mě fotr mlátil to hodně pomohlo. Když jsem ječel jakože bolestí, fotr rychleji vychladnul.
Moje puberta taky stála za hovno. Šel jsem na učňák, na automechanika. Docela mě to bavilo. Motory mi dávaly smysl, takže jsem někdy ve druháku začal pomáhat mistrovi s melouchama. Když se fotr dozvěděl, že mám prachy, chtěl mi je vzít. Já jsem mu řekl, že mu je nedám. Chtěl jsem je utratit za cíga a ne je dávat fotrovi. Zase dostal amok a začal mě mlátit. Už jsem se chystal, že začnu ječet jakože bolestí, ale najednou mi něco došlo. Podíval jsem se na tu chcíplotinu, která do mě tluče těma svýma ručkama a uvědomil jsem si, že jsem přece o hlavu větší. Tak jsem ječet nezačal. Fotra chytil ještě větší amok a začal mě mlátit násadou od lopaty. Když mě asi po sedmé přetáhl přes záda, uslyšel jsem, jak mi v boku něco křuplo a začalo se mi blbě dýchat. Měl jsem toho dost. Když se po mě zase ohnal, normálně jsem tu násadu chytil a vyrval mu ji z rukou. Úplně si pamatuji, jak vytřeštil oči. Rozpřáhl jsem se jako bejzbolista a švihem zprava jsem ho vzal přes spánek. Slyšel jsem, jak fotrovi pukla lebka a jeho levé oko vylítlo z důlku. Myslím, že zhebnul dřív, než dopadl na zem.
Když se to potom vyšetřovalo, asi mi hodně pomohlo, že jsem měl všude na těle jizvy a podlitiny a že jsem měl zlomená žebra. Nestrčili mě do basy, ale do pasťáku. Už jsem se neučil na automechanika, ale na kuchaře číšníka, což byla strašná nuda a nedalo se vydělat melouchama. Ale zase měli v pasťáku posilovnu, což bylo fajn. Jednou v noci přišel vychovatel, lehnul si ke mně do postele a než jsem se stačil probrat, měl jsem v prdeli jeho péro. Hned jsem se otočil a ten zmrd mě chtěl asi nějak udržet, abych se nehýbal nebo o co se to pokoušel, ale já už v té době byl o hlavu větší než všichni ostatní, a tak jsem se prostě jenom postavil a zlomil mu obě ruce. Ten jeho vřískot vzbudil ostatní vychovatele. Hned jsem toho využil. Řek jsem jim, že mi buď dovolí pokračovat na škole pro automechaniky, nebo napráskám, že se snaží mrdat chovance. A tak jsem se vrátil do dílny, což bylo fajn. Motory dávají smysl.
Moje dospělost už nestojí ani za to hovno. V osmnácti, potom co mě vykopli z pasťáku, jsem se přestěhoval do města – mistr z dílny mi tam dohodil práci na jednom vrakovišti. Celkem to šlo. Vydělal jsem si na nájem, na jídlo a na cíga. Více jsem nepotřeboval. Občas jsem si zašel do bordelu zašukat a občas jsem se ožral v nějakém baru. Čas plynul. Jednou se ale stala taková zajímavá věc. Na vrakoviště přijeli dva týpci v mercedesu, docela fáro. Sotva zastavili, přiběhl majitel vrakoviště, který byl nějaký roztřepaný a nervózní. Týpci vystoupili a že prý mám ten mercedes hodit do drtičky. Řek sem, že to je škoda, že je přece nový, ale majitel vrakoviště řek, ať držím hubu. Pokrčil jsem rameny a otočil se, že dojdu k jeřábu, když se z kufru toho meďoura začalo ozývat bouchání. Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem otevřel víko kufru, kde na mně vybafnul nějaký zakrvácený a vyděšený chlap a střelil po mě malým revolverem. Kulka mi proletěla rukou. Ten chlap chtěl vystřelit znova, tentokrát mi mířil do ksichtu, tak jsem ho do toho revolveru plácnul, až mu vylít z ruky. Pak jsme mu chytil oběma rukama hlavu a začal s ní mlátit o hranu karoserie. Když to puklo, přestal jsem. Ti dva týpci a majitel na mě čuměli, jak tele na nové vrata. Došel jsem k jeřábu a následně poslal meďoura do drtičky.
Jeden z těch týpku, ten, co byl tak fajnově oblečený, pak ke mně přišel a řekl mi, že mám talent a že je škoda, abych ho marnil na nějakém zaplivaném šrotplacu a že jestli chci, můžu dělat pro něj.
A tak jsem začal dělat pro Šéfa. Nejprve si mě jenom oťukával a dával mi na práci lehčí věci. Sem tam dát někomu přes držku, rozmlátit někomu káru, prostě klasické jobovky. Když jsem se mu takhle osvědčil, postoupil jsem.
Stal jsem se jeho levou rukou pro špinavé záležitosti. Jeho pravou rukou byl Majro, co s ním tehdy přijel v tom mercedesu. Byl to takový velký chlap, drsňák s plnovousem. Šéf z nás udělal parťáky a našim úkolem bylo zajistit jeho ochranu a sem tam někoho proklepnout, aby nedělal bordel. Majro mě měl zaučit. Jenže Majro to moc žral. Vystudoval nějakou vojenskou školu, nebo co, a kapku mu to vlezlo na mozek. Byl to normální militantní debil, který měl radost, když mohl něco zničit. Všechny Šéfovy příkazy sice plnil, ale vždycky je dovedl do absurdna. Takže když Šéf řekl, ať někomu upravíme fasádu, tak Majro toho chudáka vždycky tak zmaloval, že se tři měsíce nepohnul z nemocnice. Občas to sice bylo kontraproduktivní, ale Šéf byl rád za svoji jistotu. Ale nakonec došlo i na Majra. Šéf měl problémy s nějakým žluťákem a tak nám řekl, ať mu spálíme auto. Majro řek, že se o to nemám starat, že to zařídí. Nestaral jsem se. Majro ano. Chtěl to auto vyhodit do vzduchu. Nakonec to dopadlo tak, že vyhodil do vzduchu sám sebe. Sice přežil, ale urvalo mu to ruce a oslepl. Nakonec se zabil skokem z okna nemocnice.
A tak jsem se stal pravou rukou Šéfa pro špinavé záležitosti. Moc jsem toho nenamluvil a úkoly jsem plnil. Šéf furt bohatl, mě zvyšoval plat, jenže prachy mi byli k ničemu. Potřeboval jsem jenom na cíga, na byt, na jídlo a na šuk. Ten zbytek jsem strkal do matrace. Fungovalo to tak rok, když jsem jednou o Šéfa málem přišel. Vyřizoval jsem tehdy něco ve městě, když mi zavolal, ať okamžitě přijedu k němu domů. Když jsem dojel, vypadalo to tam šíleně. Jeho barák přepadl nějaký jiný šéf se svýma gorilama a začali vyhrožovat. Jenže Šéfův syn je všechny sejmul, podle mě náhodou, protože to byl vždycky tichý chlapec, který si maximálně pinkal tenis se svým trenérem. Jenže jeho ségra, tehdy ještě malá holka, přišla málem o nohu, když jí jedna z goril prostřelila koleno. Od té doby začal být Šéf paranoidní. Čím dál častěji mi dával likvidační fušky, až mě to nakonec přestalo bavit a řekl jsem mu, ať si najde jinou pravou ruku pro špinavé záležitosti, že u něj končím. Dal mi zlaté hodinky a poděkoval za mé služby. Já se vrátil do té prdele, kde byl pasťák a začal jsem zase makat v té staré autodílně. Motory totiž dávají smysl.
Šest let byl klid. Jenže pak se mi Šéf zničehonic zase ozval. Poprosil mě, ať k němu přijedu. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem k němu dorazil. Přijal mě v té své vile, ale byla tam nějaká divná atmosféra. Jeho žena na mě vůbec nepromluvila a Šéf sám byl strašně chladný. Pak mi taky došlo proč. Řekl mi, že tu jeho dceru nedávno unesli nějací kluci a znásilnili ji. Jakože stopovala a že ji naložili. Že prý s byznysem to nemělo nic společného, prostě jenom blbá náhoda. Kluci si ji chtěli někde nechat na hraní, ale podařilo se jí zdrhnout. Domu se vrátila pěkně zřízená a sesypala se z toho. Policajty nevolali. Zavolali mě. Šéf mi řek, ať ty dva hajzly najdu. Že prý to bude snadné, že ví, kde má jeden z nich barák a že tomu druhému dcera vypíchla oko, když zdrhala a přes nějaké spojky v nemocnici se Šéf dozvěděl, kde bydlí. Šéf po mně chtěl, ať je najdu, řenu jim, proč zemřou a pak je zabil. Já jsem to odmítl. Jenže pak mě šéfova žena vzala za ruku a mlčky mě dovedla do horního patra jejich vily. Tam potichu otevřela jedny dveře a naznačila, ať vejdu. V tom pokoji byla ta dcera. Já nebudu říkat, co jsem tam viděl, protože na to nerad vzpomínám, jenom řeknu, že jsem tu fušku teda přijal.
Najít toho bez oka bylo fakt snadné. Počkal jsem si na něj před vchodem, kde bydlel, majznul jsem ho po hlavě a odvezl na „opuštěné místo“. Když se probral, řekl jsem mu, že ho zabiju a taky jsem mu řekl, proč to udělám. Pokusil se dokonce bránit. Vtipálek. Nakonec to vzdal a začal brečet. Furt říkal, že to on ne, že to ten druhý a takové ty podobné povídačky. Řekl jsem mu, že to je fakt nutné, že některé věci se prostě nedělají a pak jsem mu podřezal krk. Nechal jsem ho tam ležet a odjel domů.
Za týden jsem si šel pro toho druhého. Snažil se zmizet, protože dostal strach, když se dozvěděl, co se stalo jeho kámošovi, ale nebylo mu to nic platné. Odjel do toho svého baráku v nějaké díře, tak jsem tam jel taky. Vlezl jsem dovnitř oknem a načapal ho, jak si připravuje nějakou čalamádu, či co. Řekl jsem mu, že jsem ho přišel zabít a ten parchant vytáhl pistoli a střelil po mě. Asi nikdy nestřílel, protože mu kvér vylít z ruky, div že si nevykloubil zápěstí. Kulka mi natrhla ucho, ale to mi nevadilo. Zopakoval jsem mu, že ho zabiju a řekl jsem mu důvod. Rozbrečel se. Byl fakt zoufalý. Jenže Šéf dal příkaz a Šéf je Šéf. A Šéf mi řekl, že tenhle parchant musí trpět. Trpěl hodinu. Pak, když se mi konečně podařilo zlomit mu stehenní kost, omdlel. Počkal jsem, až se probere, naposledy jsem mu zopakoval důvod jeho smrti a podřezal ho.
Pak jsem se vrátil k Šéfovi a řekl jsem mu, že věc je vyřízená. Zeptal se mě, jestli chci nějaké peníze a já jsem mu řekl, že nechci, že stejně nevím, co s nimi. Když jsem odcházel, ta jejich dcera mi zamávala z okna. Já jsem ji nezamával.
Vrátil jsem se do dílny a začal zase zpravovat auta. Motory totiž dávají smysl.
Další tvorba bude přibývat zde: https://herohero.co/albertcuba
