Článek
Příběh filmu Sedm dní hříchů se odehrává v Jeseníkách, bezprostředně po konci války. Kraj kontrolují Rudé gardy a mimo jiné aktivity vysídlují německé osadníky. Já jsem se natáčení účastnil jako pomocník asistenta produkce, taková holka pro všechno typu přines, vyfoť, zajdi. Veškerou práci na filmovém place, organizaci kdy se co bude dít, kdo kde bude stát, kdy pojede kamera, kdy skončí záběr, to vše odpracoval Peter Pálka, pomocný režisér. Režisér filmu Jiří Chlumský u natáčení byl sice přítomen, ale nebylo jej vidět, přinejmenším nijak výrazně. Projevoval se spíš jako šedá eminence filmu, ten v pozadí událostí, co tahá za nitky. Nicméně „Chlumák“ byl duší filmových prací a výsledný film je jeho zásluhou. Však se taky Ondřej Vetchý, hlavní postava filmu, o jednotlivých záběrech a scénách radil výhradně s ním. A jako jediný mu neříkal rejžo, jako ostatní herci a členové filmového štábu, ale vždy jej oslovoval: „Trenére, je to dobrý?“ Se mnou se Jiří bavil jako se sobě rovným. Čím jsem si to zasloužil nevím, a neřešil jsem to, protože mi to jednak imponovalo, na druhé straně i vyhovovalo. Ale dvakrát jsem jej neměl ani trochu rád.
Poprvé při natáčení scény, kdy skupina žen, dětí a starých mužů jde otevřenou horskou krajinou, v závěru se plahočí do poměrně strmého svahu. Ten úsek jsme šli asi desetkrát, pocitově nejmíň stokrát. Už po pátém výstupu ženské hořekovaly, že už nemůžou, děcka to vzdávala a posedávala v mokré trávě. Jedno z nich, asi pětileté děvče, už bylo tak utahané, že jsem je vzal do náruče a na vrchol svahu vynesl. Stejně zazněl pokyn „znova“. To už jsem tu dívenku nesl celou cestu. Po dalších několika výšlapech mi ji nahoře už museli odebírat, protože postavit na zem jsem to děvče už nezvládal. Nakonec nás přece jen pustili dál k lesu, kde jsme si mohli sednout a odpočinout. Bylo to v hodině dvanácté, protože jak nás tam bylo asi čtyřicet lidí komparzu, všichni popadali jako bowlingové kuželky při plném zásahu dělovou koulí. Ani jsme nevnímali, že kameraman vyměnil kameru a dál natáčí, zjevně naostro, tentokrát trosky lidí, co z nás režisér a ten svah nadělali. Však jsem ani sám sebe nepoznal, a to jsme s dcerkou byli v záběru sami dva a přes celé filmové plátno. Asi půl vteřiny. Až mnohem později, v jakémsi televizním pořadu, Jiří zmínil, že nás po svahu honil proto, abychom pro tu následující filmovou scénu „běženci odpočívají,“ byli unaveni… hodnověrně! Z celé té štrapáce na svahu ve filmu nepoužil ani okénko! Tím se jen potvrdilo, že film je zpravidla fikce, a to nejen podle scénáře, ale i při jeho vzniku. Podruhé jsem Jiřího neměl rád po zhlédnutí filmu. Vím o nejmíň třech scénách, které se natočily a ve filmu jsou použity, ale v okamžiku kdy do obrazu vstupuji já… střih, ta scéna končí. Oni mě prostě vystříhali. Teda přesněji obrazy ze scén, na kterých jsem se vyskytoval (uznávám, že i mnoho jiných obrazů, scén, postaviček komparzu). Na druhé straně, možná i proto film Sedm dní hříchů, mohl být nominován na cenu ankety Český lev 2013. A to hned ve třech kategoriích. Od Slovenského filmového svazu, film tři ceny IGRIC 2013, slovenské obdobě Českého lva, získal. A to se počítá.
