Článek
Další z knih, která mě chytla za srdce. Skutečný příběh Helene, Němky s árijským vzhledem a velikým srdcem.
Její manžel byl cikán, a tedy měl být on i jejich pět dětí odvedeno gestapem. Helene pro svůj původ zůstala volná. Ale jako správná matka se svých dětí odmítla vzdát a dobrovolně si zvolila transport do Osvětimi. Od svého muže byla při selekci oddělena, ale pro své schopnosti byla přidělena do nemocnice, kde měla nad sebou zrůdného doktora Mengeleho.
Helene se starala o všechny děti, které Mengele seskupoval pro své pokusy. Děti v cikánském táboře měli vcelku lepší podmínky než ostatní, s větším přídělem jídla. Díky Helene byly chráněny i její vlastní děti. Ty by zřejmě bez jejího odvážného rozhodnutí dobrovolného transportu dopadly úplně jinak.
Mengeleho zajímaly hlavně děti něčím se líšící. Dvojčata, nebo třeba děti, které měly každé oko jinak zbarvené. Piplala si je, aby prospívaly, než na ně dojde při odporných pokusech řada. Helene se vždy snažila dopřát nejen svým dětem, ale i ostatním. Ostatní matky v ní viděly spásu. A ona se stále snažila najít svého muže Johanna.
Od role zdravotní sestry v nemocnici se dostala až k tomu, že zřídila pro děti v Březince školku, aby děti měly alespoň malinký pocit „normálního dětství“. Dokázala využít toho, že ač ji bral Mengele jako vězeňkyni, stále mu imponovala jakási odvážnost až drzost Helene. Líbil se mu i její árijský vzhled.
Peklo Březinky si nedokážu představit ani v tom nejhorším snu. A netroufám si říct, že by toto udělala každá matka, i když se to nabízí. Helene ale byla neobyčejně silnou odvážnou ženou, která se nebála říci Mengelemu své. Pro cizí děti se snažila vytvořit alespoň maličký ráj na tom nejsmutnějším místě v historii.
„Jsem matka, Herr Doktor. Všichni vedete své války za velké ideály, bráníte své fanatické pojetí svobody, vlasti a rasy, ale matky mají jenom jedinou vlast, jeden ideál, jednu rasu. Svou rodinu.“
Nebudu zde vypisovat krutosti na dětech páchané. Co mi utkvělo v hlavě, je ale žena, jež byla v budově s Helene, a po tom co byl usmrcen její vnuk, ona sama se vrhla na elektrické dráty s vnukem v náruči.
„Anna se zmítala, zkroutila a padla na zem. Stále přitom svírala vnukovo tělo. Dvě mrtvá těla tam ležela ve věčném objetí, spojená navždy vítězstvím lásky nad pekelnou realitou Osvětimi. Konečně byli svobodní. Nikdo a nic je už nemohlo vrátit.“
Další důkaz obrovského pouta mezi dítětem a maminkou, babičkou.
Helene do poslední chvíle věřila Mengelemu, že za odváděnou práci přežije o na i její děti. Bohužel. Helene a jejich pět dětí nasedly na korbu nákladního auta, které je převezlo do plynové komory. Všichni hrůzou křičeli, jen Helene byla klidná. Když se auto rozjelo, Helene naposledy všem začala zpívat ukolébavku. A tak vzniká tato kniha s názvem Osvětimská ukolébavka.
Říkám si, byla k něčemu tedy ta oběť ? Existuje vůbec něco silnějšího, než je mateřská láska? Ano, stálo to za to. Heleniny děti měly svou maminku u sebe až do konce. Bez ní by zemřely bůhví jak a zcela samy v obrovském strachu. A spousty dětí i když zemřely, díky ní žily ty poslední roky v teple, suchu a mohly si občas hrát.
Helene dostala před odvozem do plynových komor znovu šanci být volná. Ani tentokrát se svých dětí nevzdala a vydala se s nimi vstříc smrti. Mateřská láska je a navždy zůstane tím nejobdivuhodnějším a nejsilnějším poutem srdce k srdci.
