Článek
Na malý okamžik jsem zahlédla. To, co vysílám. To, co chci, aby druzí dělali. A zhořkla jsem sama sobě. Jak mohu chtít něco po někom? Já tvořím. A když se mi můj výtvor nelíbí, musím ho přetvořit. Já. Nikdo jiný.
A tak jdu a mentálně tvořím. Z mentality do reality. Tvořím.
Mohu přetvořit vše. S pomocí všeho-jsoucna. Toto je lék na všechny bolístky a bolesti. Chopit a uchopit svoji tvorbu. Umíchat ten dobrý nektar. Pochopit. V lásce. K sobě a k těm druhým.
Když to pochopím já, oni také. Pokud budou chtít, přidají se v tom záměru. Tvořícího člověka. V lásce. Jak jinak.
Oproštěni od všeho nelibého. Vycházíme s úsvitem nového dne. Zpěv ptáků nás provází. Po boku i nahoře své anděly. Strážné. Nedovolí nám sejít z cesty. Ať je jakkoli trnitá.
Někdy nás bolí každý krok. Přesto jdeme. Zvedáme se. Navzájem. Protože sounáležitost, kamarádství a láska v našich srdcích jedno jsou.
Stíráme prach a slzy z našich tváří a pod nimi je zřít úsměv. Přišli jsme k sobě.
S úsměvem AnJel.
