Bití dětí není výchova

Většina rodičů chce ze svých děti vychovat slušné lidi, ale selhává už na samém začátku. Od malička je totiž učí, že ubližovat slabším je v pořádku a pravdu má ten, kdo má silnější ránu. Každý den jim to totiž osobně předvádí, když je na ně praktikují „jednu výchovnou“. A děti se, jak známo, nejlépe učí příkladem.

Asi nejhloupější postoj, jaký jsem kdy zaznamenala je „Je to moje dítě a budu si s ním dělat, co chci.“ ,který zastává blogerka, na jejíž článek reaguji. Tak bohužel, omyl, vážená. Dítě je člověk, s právem na bezpečný a zdravý vývoj. Právě kvůli takovým, jako jste vy, je zákon, který fyzické tresty zakáže, potřeba jako sůl.

Mělo by mi být vděčné, dala jsem mu život, to je další oblíbený argument tohoto typu rodičů. Ale prosím vás… To, že jste svému dítěti dala život byla vaše volba. Ono do toho jaksi nemohlo moc mluvit. A proč by mělo být vděčné za život, kde se nemůže přirozeně projevovat, je nucené chovat se podle nastavení svých rodičů a ještě musí koukat odkud mu přiletí „výchovný pohlavek“? Rodiče, kteří popírají individualitu dítěte, páchají obrovské škody.

Autorka vznesla tu nejomezenější otázku s jakou jsem se kdy setkala a to: „Jak bez trestů vysvětlit dětem, že se chovají špatně?“ No, já nevím… Teď to střelím úplně od boku, ale co třeba…hmm, slovy? Trpělivě vysvětlovat, diskutovat, a to vše pořád dokola, aby i malé dítě pochopilo, co dělá špatně a přestalo to dělat ze své vůle, a ne proto, že se bojí, odkud mu za to přiletí.

Novou kolegyni v práci, kterou máte za úkol zaučit, byste za chyby také bila? Nebo mlátíte jen bezbranné děti, které se nemůžou bránit a nakonec jim zlomíte duši, tak moc, že takové chování ke své osobě začnou považovat za správné? (Přesně jako se to stalo autorce článku, na který reaguji.)

Podle autorky článku, na který reaguji děti ministra Mariana Jurečky zřejmě nikdy nezlobily. Vždyť jich má 5 a je proti fyzickým trestům! Možná je to tím, že Jurečka a jeho žena dokážou své děti vychovávat trpělivě a s láskou a nepotřebují sebe ani je ponižovat násilím. Byť kromě výchovy dětí bych se s M. Jurečkou asi na moc věcech neshodla, jsem ráda, že se ministrem stal. Protože postavit se na obranu slabších je důkazem charakteru. A když dětem ubližují vlastní rodiče, někdo se za ně postavit musí.

Ať se vám to líbí nebo ne, bití dětí je prostě zneužívání fyzické převahy. Ve škole se tomu říká šikana, ve vztahu domácí násilí, jen v případě dětí se tomu říká výchova. Dítě je malé, a co považuje za správné ovlivňují ve velké míře jeho rodiče. Pokud mu tedy vštípí, že je v pořádku, aby s ním někdo špatně zacházel, nebral ohledy na jeho emoce a názory (ano i tříleté dítě má svůj názor) a názorové střety řešil z pozice síly, co tím své děti naučí? Že je to naprosto v pořádku a tohle toxické chování se bude šířit dál a ničit osobnosti dalších dětí.

Vezměme si třeba autorku článku, na který reaguji. Evidentně je to zlomená lidská bytost, která přijala, že je v pořádku, když jí někdo silnější ubližuje a je připravena i ona sama fyzicky trestat své děti. „Aby z nich vyrostli slušní lidé.“ Takže jen zplodí další generaci násilníků. Moc hezké.

A děkovat svým rodičům za to, že ji mlátili? A svému partnerovi za to taky poděkuje? Splňuje to přece definici: Je silnější než ona, a když tedy dělá něco, co se mu nelíbí, měl by jí pár vytnout, aby ji přivedl na správnou cestu. Opravdu tohle může někomu v 21.století přijít normální?

Do této chvíle jsem si myslela, že je zákon proti fyzickému trestání dětí je přehnaný. Bála jsem se, že kdybych se někdy neudržela a své dítě pleskla, tak se do toho hned začne motat sociálka, byť mě samotnou to bude dost mrzet a budu to brát jako své osobní selhání. Na druhou stranu, kvůli lidem, kteří svým dětem vysvětlují věci ručně je ten zákon opravdu potřeba.

P.S. Já se nezastávám toho, aby děti nebyly vychovávané. To v žádném případě. Rozeřvaní a nezvladatelní spratci mě prudí úplně stejně jako všechny ostatní. Pouze říkám, že je možné děti, a samozřejmě i domácí mazlíčky, vychovávat bez pravidelného křiku a fyzických trestů. Jen to od rodičů vyžaduje větší úsilí než na dítě jen řvát a občas mu jednu plesknout. A o tom to v podstatě celé je. O lenosti a pohodlnosti rodičů, protože pokud chcete dítě něco doopravdy naučit, tak mu musíte jít v první řadě příkladem. Nikdo nejsme dokonalí, ujet může každý. Důležité je, aby se to stávalo jen velmi vyjímečně a aby si rodič i dítě uvědomovali, že to byla chyba, dokázali o tom spolu mluvit a aby ten rodič dokázal třeba říct „promiň“ a vysvětlit své emoce, co ho k tomu vedly.