Máš nízký plat? Najdi si jinou práci!

Opravdu nesnáším, když si lidé stěžují, protože v životě je jen málo věcí, které skutečně nemůžete ovlivnit. Například, když se narodíte s nějakým handicapem, tak se může stát, že s tím prostě nic nenaděláte i kdyby jste se třeba ucvičili. Zajímavé ale je, že lidé, kteří mají objektivní důvod si stěžovat, tak to dělají jen málokdy. Na druhou stranu, zdraví lidé, kteří mají svůj život ve svých rukách, si často stěžují nepřetržitě. Problém číslo jedna - peníze. Nepracovali na sobě a díky tomu skončili v podřadné, mizerně placené práci. Vezměme si například prodavačky z mého minulého článku.

Napsala jsem, že „podle stránky průměrné platy je plat prodavačky 24 295 Kč“ a že mi to za tu práci přijde extrémně málo. Inu dostala jsem v komentářích obvyklou sodu, ale častokrát se objevilo: „někdo tu práci dělat musí, dnes nikdo nechce pracovat rukama a všichni lenoši, se chtějí válet v kanceláři.“

Inu… Argument, že někdo tu práci dělat musí považuji za naprosto zcestnou, anebo proč byste to museli být zrovna vy? Když se chcete obětovat pro „dobro“ společnosti, tak se prosím obětujte v tichosti a nestěžujte si. Neustále si lid stěžují na svoji práci, výši platu a tváří se, jako by je někdo v jejich zaměstnání držel. Ale nedrží. Klidně se můžou sebrat a jít hledat práci, kde budou spokojení. Co je drží na místě? Lenost, strach, rutina… Nic, co by se s trochou práce na sobě nedalo překonat. Jenže o tom to je - práce na sobě. Málokomu se chce vyvinout nějakou aktivitu a zlepšovat se. A tak raději sedí na zadku a kazí náladu všem okolo sebe.

Často si lidi svoje setrvávání v těch nejpodřadnějších pracovních pozicích omlouvají tím, že tu přece není nikdo, kdo by to místo nich dělal. Já nevím, ale to třeba…Ukrajinci? Pro ně je jakákoliv práce u nás skvěle placená a stejně pomalu tyhle pozice obsazují. Uklízečky, pomocnice v kuchyni, pokojské… všechny tyhle práce pomalu ale jistě obsazují Ukrajinky. Víte, ty, co tu žijí jen z podpor a nic tu nedělají. Už si ani nepamatuji, kdy jsem potkala českou uklízečku nebo při snídaních v hotelu narazila na českou obsluhu. Ve skutečnosti jde o to, že na lepší práci nemáte schopnosti a než si to přiznat, tak raději hlásáte, že někdo to dělat musí a že kdo nepracuje rukama, tak je líný a že vlastně manuálně pracující lid, živí nás, kteří pracujeme hlavou.

Mám pro vás novinku. Ti „líní“ lidé z kanceláří zabezpečují, aby to zboží, co vy u pásu vyrobíte, nebo prodáváte v obchodě, někdo koupil. Kdyby oni nezajistili odbyt, tak by se nevyrábělo a vy byste byli bez práce. A samozřejmě, kdyby vy jste zboží nevyrobili a nenamarkovali zákazníkům atd., tak oni by neměli co propagovat. Jedni bez druhých se neobejdou. Ani v jednom případě to není parazitování, vždy je to symbióza.

Jediný rozdíl je v podstatě ten, že lidé v kanceláři v životě obstáli lépe a vy jim závidíte. V životě jsem se nesetkala s někým z kanceláře, kdo by záviděl práci paní u pásu, ale nesčetněkrát jsem zažila, že paní u pásu záviděla pracovnicím z kanceláří. Jenže "lidé z kanceláří tu práci nedostali zadarmo. Museli na sobě pracovat, aby získali vzdělání, zkušenosti a mohli tu práci v kanceláři dělat. Navíc musí být lepší než jiní a obstát v konkurenci dalších lidí, kteří by se rádi dostali na jejich místo. Protože je pravda, že v kanceláři chce dělat skoro každý a vybírají tam jen ty nejlepší uchazeče.

Zakončím to jako obvykle. Každý má svůj život ve svých rukách. Pokud se vám nelíbí vaše práce, najděte si jinou. Dělat peklo lidem, kteří se s životem popasovali lépe než vy vám nepomůže a těm dotyčným jste stejně jedno.

P.S. Milá Margaret, jestliže se vám práce pokladních nelíbila, byla vaše volba v ní setrvávat, stejně jako všech vašich kolegů. I já vím své a například od mé zkušenosti za pultem v lahůdkách už odtud nic nejím, neb nijak netoužím po salmonele. Asi vás šokuji, ale já na prodavačky ani nekoulím očima, ani nepodupávám. Pozdravím, poprosím, poděkuji, popřeji hezký den, a dokonce se i usměju. Tomu se totiž říká slušné vychování, které nedělám kvůli prodavačkám, ale kvůli sobě. Je to o úrovní člověka jako takového. Musela bych se stydět kdybych se chovala jako primitivní buran a snažila se si něco dokazovat tím, že budu ponižovat lidi, kteří už mají v životě dost problémů, když skončili v pracovních pozicích, kam si na nich chodí zvyšovat sebevědomí lidé, kteří jsou na tom v životě stejně špatně. Zřejmě tedy, i se svými názory, přesně splňuji představu vaše ideálního zákazníka, kterou ve svém článku vyzdvihujete.