Mladí a moudří aneb proč se životní zkušenosti neměří věkem

V dnešním době jsou často spojovány moudrost a životní zkušenosti s věkem. Často tento argument vytasí příslušníci starší generace, když jim dojdou relevantní argumenty k tématu. Není už čas přehodnotit tento přístup a přiznat si, že životní zkušenosti se neměří věkem, ale životem?

S tímhle se setkávám velmi často. Jsou toho plné diskuze nejenom pod mými články, ale pod výstupy jakýchkoliv mladých a úspěšných lidí. Kdekoliv mladý člověk dělá něco složitého, na co si ostatní netroufnou, hned je to arogance mládí, nezkušenost, nemůže to dokázat a kdyby měl životní zkušenosti, bylo by mu to přece jasné. Kupodivu mě k tomuto článku nemotivovaly výstupy lidí pod mými články. Ty jsou spíš dost zábavné a závist z nich jen čiší, ačkoliv i ony často zapadají do výše uvedeného. Ve skutečnosti mě inspirovalo něco úplně jiného. Jeden mladý a úspěšný investor se rozhodl založit investiční fond, který povede pro zkušené investory. A jeden starší pán, od pohledu ne moc úspěšný, ačkoliv mu na účty samozřejmě nevidím, se k tomu obšírně a velmi nadřazeně vyjadřoval. Tvrdil, že to nejde. Že mladý nemůže uspět. Argumentoval svými životními zkušenostmi a nadřazeně mladého litoval pro jeho budoucí neúspěch. Ačkoliv dle zběžným pohledem je ten mladý už nyní úspěšnější než pán, který může být dvakrát tak starý.

Hodně se mi líbí myšlenka, kterou jsem kdysi slyšela. „Že lidé, kteří tvrdí, že je něco nemožné, by měli uhnout z cesty těm, kteří to dělají.“ A to je obrovská pravda. Už bych ani nespočítala, kolikrát já jsem slyšela, že nějaký můj plán je nemožný. A když tvrdím, že o tom, co je pro mě možné nebo nemožné, rozhoduju já, tak jsem arogantní. A přesto. Pustila jsem se v životě už do mnoha nemožných podniků, překonala očekávání a nakonec nezbylo ostatním uznat, než že jsem měla pravdu.

Upřímně, je mi lidí, kteří se musí ohánět věkem, aby „dokázali“ své životní zkušenosti, docela líto. Řada z nich jsou lidé, kteří třeba celý svůj život žijí v domě, kde se narodili, poslušně chodili každý den do stejné práce, vychovali dvě průměrné děti atd. Nikdy se pořádně nepodívali do světa, což přináší obrovské porce zážitků a zkušeností, nestěhovali se za prací… Žili průměrné, ale snad spokojené životy, což je v pořádku. V pořádku ale není, když lidé, kteří v životě nepodnikali, dávají rady mladým podnikatelům, protože oni mají přece ty životní zkušenosti. Při bližším pohledu k nim ale přišly tak, že „jedna paní povídala“. V pořádku není, aby lidé, kteří jsou se svým životem nespokojení a neví, jak to změnit, dávali ostatním rady, jak žít spokojený život, protože oni jsou přece starší, tak už ví. V pořádku není, aby lidé, kteří celý život strávili v offline světě a v online se neorientují, dávali generaci, která online prakticky vyrostla rady, jak na internetu fungovat. Protože oni jsou starší, tak přece ví. Zkuste ale strčit hoax nebo spam před mladého člověka nebo někoho o 20 let staršího. Kdo si myslíte, že na to skočí?

Občas jsou ty situace směšné, občas neuvěřitelné a občas i k vzteku. To, když poučuje starší člověk, který je mimo, ale ve chvíli, kdy ho na to upozorníte, začne se ohánět (neexistujícími) životními zkušenostmi, případně vytáhne ještě úctu ke stáří. Ovšem o tom, že stáří není zásluha, aby si vyžadovalo úctu, už jsem psala.

Občas si stojí za to ty nevyžádané rady vyslechnout. Ne pro inspiraci. Já je poslouchám proto, abych si uvědomila, jaké mám obrovské štěstí. Už jsem jsem stihla něco „málo“ zažít a vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla. Když vidím, kolik věcí lidé považují za nemožné a ani to nezkusí, je mi jich líto. Je tolik věcí, kolik je pro mě samozřejmých, zatímco ostatní křičí, že je to nemožné a neplatí to samozřejmě jen pro mě. Škoda, že tak málo lidí má odvahu vykročit ze své komfortní zóny a zkusit něco víc. Mimochodem, už Albert Einstein říkal:„Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné a vyrobí ho.“