Prodavačky třou bídu s nouzí

Před pár dny jsem jela autem a v rádiu říkali, že aktuální plat prodavaček je 26 000 Kč hrubého. Přišlo mi to dost šílený, vždyť je to v čistém 21 810 Kč, za to se snad nedá vyžít, ne? Opakuji, že nájem člověka vyjde cca na 15 000 Kč, samozřejmě může být i míň nebo třeba žije ve vlastním, ale je to celkem extrém, zejména, když si vezmeme, že podle ankety v článku Kolik důchodci doopravdy berou, bere téměř polovina důchodců přes 20 000 Kč měsíčně. Trochu chápu, že jsou takoví lidé dost zpruzení, asi by mě to taky štvalo.

Tak trochu jsem si myslela, že v rádiu kecají. Obecně je považuji za médium naprosto k ničemu a měla jsem ho zapnuté jen jako kulisu, abych neusnula. Tak jsem se rozhodla trochu zapátrat a pak jim omáchat čumák, že v reálu berou prodavačky daleko víc.

No, tak zřejmě ne. Podle stránky průměrné platy je plat prodavačky 24 295 Kč, což je v čistém 20 546 Kč, což mi přijde opravdu extrémně málo na to, že jste v práci od nevidím do nevidím a ještě vás celý den otravují lidi a něco po vás chtějí.

Mimochodem, já jsem před cca 10 lety taky dělala půl roku prodavačku. Pracovala jsem za pultem lahůdek a vyzkoušela jsem si dva různé potravinové řetězce. Bylo to naprosto šílený. Neměla jsem problém se zákazníky, ale s „kolegy“. V práci se úzkostlivě dbalo na hierarchii, vykání, nevyřčená pravidla a  kdokoliv měl někoho něco zaučit, byl najednou velký a důležitý šéf, který to dával svému okolí náležitě pocítit… Celé to bylo nesmírně směšné, ačkoliv tenkrát mi do smíchu moc nebylo. Měla jsem na rok přerušenou školu, normální práce, kterou jsem měla domluvenou, mi nevyšla a byla jsem na malém městě, kde jsem v podstatě měla jen tři možnosti - pracák, fabrika nebo prodavačka. Pracák jsem zavrhla rovnou, bych se musela hanbou propadnout. Takový začátek dospělosti si nepředstavuje nikdo. Ale rozhodla jsem se zabojovat a ještě ten den, kdy mi původní práce nevyšla, jsem podepsala pracovní smlouvu na prodavačku. A upřímně byla to ta nejlepší lekce jakou jsem v životě dostala.

Teď asi pár lidí zklamu, ale já jsem neměla problém s prací. Naopak to bylo docela osvobozující. Člověk chodil domů s čistou hlavou a při práci rukama čas rychle ubíhal. Můj problém byli ti spolupracovníci. Opravdu nedokážu a ani nechci fungovat mezi omezenými primitivy, co nezvládnou mluvit potichu nebo slušně, kradou, kdykoliv se někdo nedivá, a ještě si závidí i nos mezi očima.

Ale vzpomínám na tu dobu ráda. Protože to bylo dno a od dna se jak známo dá dobře odrazit vzhůru. Ještě během toho roku jsem se stala asistentkou fotografa, doučovala děti a připravovala studenty k maturitě a částečně pracovala v jedné místní firmě jako asistentka. Už je to řada let a i přes spoustu karambolů a zádrhelů moje kariéra od té doby stoupá vzhůru. A já si z toho odnesla cenný poznatek. Vím, že se na sebe můžu spolehnout a kdyby se všechno pokazilo, tak vím, že dokážu zatnout zuby, zamakat a vždy se o sebe postarat.

Hodně prodavačů a prodavaček nemá ani maturitu. Přemýšlím jestli se někdy ohlížejí zpět a litují, že se ve škole více nesnažili a teď za to budou pykat do konce života. Na druhou stranu, spousta z nich tu maturitu má a tedy jim nic nebrání, aby získali lepší práci. Co je na tak nízké pozici drží? Jsou pohodlní? Mají strach? Nevěří si? V místě jejich bydliště lepší práce není? Nikdy nepochopím, proč když jsou lidé se svým žitem nespokojení, tak ho nezmění. Vždy to jde a kdo tvrdí, že ne, tak se jen vymlouvá.