Promarněné životy: práce od tmy do tmy

Včera na mě naplno udeřila realita všedních dnů většiny lidí v republice. Potřebovala jsem na poštu. Tam jako obvykle neuměli můj požadavek vyřídit, tak mě poslali na obecní úřad. Bylo už 17:01, úřad zavíral v 17:00, takže jsem se ve dveřích jen srazila s odcházejícími úředníky a měla smůlu. Když jsem s nepořízenou scházela po schodech, hlavou mi běželo, jaký je to šlendrián a v kolik doopravdy museli končit, když stihli povypínat počítače, obléknout se, rozloučit se a v 17:01 být pěkně v klídku a beze spěchu už na schodech. Mimochodem, na tom, že je to dost mizerný servis, trvám, byť souhlasím s tím, že v 17:01 už měli plné právo mě odmítnout. Jen mám takový pocit, že by to dopadlo stejně, i kdybych přišla o 10 minut dřív.

No, pak jsem ale vyšla ven. Ve dveřích mě málem srazil studený vítr a o pár metrů dál jsem se málem přerazila na schodech, protože už byla totální tma. Ti lidi končili za tmy. Těch pár metrů k autu pro mě bylo za trest - zima, tma a ještě mrholilo. To dokáže dost otrávit a jsou lidé, vlastně jich bude asi většina, co tohle absolvují dnes a denně. Co oni z toho života mají? Kdy přijdou domů, co stihnou, v kolik půjdou spát a v kolik budou muset ráno vstávat? Proč s tím něco nedělají? Argument, že někdo tu práci dělat musí, není validní. Kdo to bude dělat není problém váš, ale zaměstnavatele. Proč vy děláte práci, jakou děláte?

Mám souseda, který pracuje jako kuchař. Občas mě ráno ze spánku na chvíli probere, když v 6:30 bouchnou dveře, když odchází do práce. Je přesný jako hodinky, chvátá totiž na MHD. Kolik toho ale naspí? Ráno odchází za tmy po většinu roku, v kolik může reálně vstávat v půl šesté, nebo ještě dřív? Když mě probudí, tak se jen mrknu na hodinky, zkonstatuju, že to je ještě nelidská hodina a pokračuju ve spánku dál. Spím denně cca 8 hodin a když náhodou musím ráno vstát, vyřídím, co je potřeba a schrupnu si třeba odpoledne, abych to dohnala. Práci si dělám, kdy chci. Když chci mít den volna, udělám si ho. Když nechci zvedat telefony, nezvedám. A když s někým nechci pracovat, tak prostě nepracuju. Mám pracovní život snů. O stupeň výš už je jen pozice rentiéra a konec konců, moje generace ještě nějaké důchody mít bude, tak i na to třeba jednou dojde.

Tohle nepíšu proto, abych machrovala. Stálo mě to spoustu práce se dostat tam, kde jsem teď. Taky jsem vstávala ráno před čtvrtou, abych doběhla na autobus, přes hodinu jela do kanceláře, tam byla cca 8 hodin, někdy i déle, pak za tmy jela domů, dorazila v noci, padla do postele a ráno znovu. Nebyl čas se pořádně najíst a vyřídit si věci mimo práci bylo neskutečně složité a vyžadovalo to celý den volna. Pokud totiž máte práci přes 100 km od domova a potřebujete něco vyřídit v místě bydliště nemá už pak smysl do té práce jet.

Já jsem měla obrovské štěstí v tom, že jsem měla velmi brzo jasno v tom, co chci dělat. Byla to první zásadní věc v životě a já si vybrala správně. V oboru jsem už přes deset let, reálně jsem začínala ještě jako teenager brigádami, ale to nepočítám. Moje práce mě baví, jsem v tom dobrá, na peníze si nemůžu stěžovat a pracovní doba neexistuje. Jasně, s velkou svobodu přichází i velká míra zodpovědnosti a sebedisciplíny, ale když si to zasloužíte, tak to máte. Já si každý den říkám, že mi to za to stojí.

Nechápu, proč to neudělá každý? Jde to i později v životě. Ano, je to složitější, ale ne nemožné. Mám kolem sebe spoustu úspěšných lidí, kteří kašlou na předsudky a svůj život řídí sami. Jedna z nich je žena, která byla na dvě děti sama, přesto zvládla vystudovat 2 vysoké školy a rozjet firmu a samozřejmě vychovat ty děti, které už jsou dnes téměř dospělé, další má aktuálně tři malé děti, nejstaršímu je asi pět, nejmladší pár měsíců, zvládá se všem dětem věnovat, jsou šikovné, vychované a přesto mají s manželem firmu, která stojí na ní a ještě podniká na sebe a zvládá i občas přednášet… Tohle jsou lidé, kteří mě inspirují.

Ano, samozřejmě existují i opaky, ale to, že je někdo líný, neschopný a umí jen nadávat a vymlouvat se na složitý život, zatímco se válí na gauči, pro mě není něco, co by mě zajímalo. Každý může mít práci, ve které bude spokojený. Je ale potřeba nejdříve vědět, co hledáte a pak si za tím jít a něco tomu obětovat. A prosím nevymlouvejte se na nedostatečné vzdělání. I vyučený člověk může podnikat a být úspěšný. Zkuste sehnat instalatéra, dostat auto narychlo do servisu, objednat si krásný dort na přání nebo si nechat ušít kabát podle vašich představ. Lidé, kterým budete kvůli tomu volat často nemají maturitu a někteří možná nejsou ani vyučení. Přesto jim to nezabránilo vzít svůj život do svých rukou a vypracovat se k úspěchu. Takoví lidé pak nemusí brečet kvůli zdražení elektřiny, protože si na ní dokážou bez problémů vydělat.