Sociální pracovníci mají problém uživit rodinu

Po zjištění, jaká je realita ohledně platů prodavaček, jsem se rozhodla podívat na zoubek dalšímu povolání. Tentokrát jsem zabrousila do pozic, u kterých je pro jejich výkon potřeba vysokoškolské vzdělání, a které já osobně považuji za silně nedoceněné a divím se, že to za ty peníze a ještě s titulem někdo dělá. Jak už asi z názvu tušíte, dnes jsou to sociální pracovníci. Jejich průmětný plat je:

No, vážení. I uklízečky jsou placené lépe a dosáhnou alespoň na 200 Kč za hodinu a to neberu pražské ceny.

Přišla jsem jen na dva důvody, proč si někdo tuhle práci vybere. Za prvé je to z lásky. Nedělá práci kvůli penězům, ale dobrému pocitu z pomoci lidem. Takoví lidé jsou na svém místě, protože si myslím, že přesně takhle smýšlející lidé jsou na tuto pozici ideální a je mi líto, že jejich osobní nasazení je takhle hanebně „odměňované“. A pak tu máme druhou skupinu, která se jen zašila na teplé místečko do kanceláří, nad rámec práce nehne ani prstem a na úřad si to chodí jen odsedět. S výsledkem jejich neschopnosti se pak setkáváme ve zprávách, kdy mizí děti, žití roky v domácím násilí, zneužívané, a zatímco okolí to ohlašuje, tak úřednice, které to mají prošetřit napíšou do zprávy, že je vše v pořádku. Výsledek? Madam si ušetřila námahu a možná „za trest“ přijde o odměny, ale lidé, které nechala bez pomoci mají zničený život.

Přemýšlím, jak strašně moc musí být frustrovaní lidé, kteří strávili roky života na VŠ, aby mohli vykonávat práci, kterou chtějí a pak po pár měsících, kdy se střetli s realitou odchází. Ztracené roky života, které jim už nikdy nikdo nevrátí. A i když možná seženou dobře placenou práci, nikdy to už nebude ta, ke které mají vysokoškolské vzdělání.

Ale kdo dokáže z 24 000 Kč existovat? U vysokoškolsky vzdělaného člověka bych předpokládala určitý rozhled a nějaké koníčky. Tím myslím, že po návratu z práce asi bude mít jiný program než otevřít si lahváče a koukat na bednu. Předpokládám, že by rádi cestovali, kupovali si knihy, občas vyrazili na kulturou, sportovali… To vše jsou nezanedbatelné výdaje, které prostě nemůžou zvládnou. Respektive, můžou. Často se setkávám s tím, že lidé se sociálním vzděláním častěji bydlí ve spolubydlení. Obecně mám pocit, že jim to vadí méně než jiným lidem a díky tomu ušetří měsíčně tisíce. Protože zatím co pronájem malého bytu vás ve velkém městě vyjde cca na 15 000 Kč, tak spolubydlení v samostatném pokoji můžete sehnat za méně než polovinu. A pokud si vezmete pokoj třeba s kamarádkou, místo původních 15 000 Kč můžete platit třeba jen 5 000 Kč, což už je významný rozdíl. Na druhou stranu, do kolika let jsou lidé ochotni sdílet svůj osobní prostor s někým cizím?

Každopádně, jako vždy je to o konkrétních lidech. I sociální pracovníci se můžou „udělat pro sebe“ a začít podnikat. V tu chvíli se vymaní ze škatulky tabulkových platů a své výdělky budou mít plně ve svých rukách. Otázka je, kolik z nich sebere odvahu plně převzít odpovědnost a skočit do divokých vod podnikání. Co myslíte vy? V každém případě je to stejné jako vždy. Když se někomu jeho práce nelíbí, nemá smysl si stěžovat, nebo ji vykonávat nekvalitně. Je lepší se vzchopit a najít z té situace řešení, protože vždycky je cesta.