Výmluvy, jenom samé výmluvy

Ve většině vyspělého světa lidé fungují tak, že když jsou s něčím nespokojení, tak jdou a změní to. V Čechách to ale evidentně funguje jinak. Místo hledání nových cest a způsobů, jak svou nespokojenost vyřešit, vymýšlí lidé raději mistrovský seznam výmluv, proč to či on nejde a proč je dotyčný oběť systému, protekce atd. Víte, známé úsloví říká: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Já sice tohle přísloví nikdy ráda neměla, ale časem jsem přišla na to, že se v něm skrývá obrovská pravda.

Problém sehnat si slušně pracovní pozici nemají jen lidé se základním vzděláním, ale překvapivě i lidé se vysokou školou. Mají skvělé vzdělání, a přesto si nejsou schopni najít vzdělání ve svém oboru, který je zcela průměrný. Například sociální práce nebo učitelství. Ale chyba není samozřejmě na jejich straně. Oni přece rozesílali životopisy… A přesto je nikdo nepřijal.

Na jaké úrovni ty životopisy byly, kolik jich rozeslali, jak dlouho je rozesílali, než to vzdali? Někde asi udělali chybu a určitě to byla jejich chyba. Není pravda, že pracovní místa nejsou, naopak je jedna z mála pozitivních zpráv o situaci v republice je, že nezaměstnanost ještě nezačala. Jedna z oblíbených výmluv je protekce. Jistě, může se stát. Ale znám dost HR managerů, personalistů i zákulisí personálních agentur, abych věděla, že to není pravidlem. A protekce je výjimka. Ovšem jako omluva vlastní neschopnosti je to dobré.

Když jsem se před lety rozhodla, co chci dělat, bylo to prakticky nemožné. Snažila jsem se prorazit v oboru, který byl v Čechách jen pár let (vrstevníci mých rodičů dodnes nerozumí tomu, co dělám). Neměla jsem žádnou praxi a je to obor, kde nezáleží ani tak na vzdělání, jako na praxi a schopnostech. Rozeslala jsem desítky životopisů a bez auta objela všechny pohovory, kam mě pozvali. Spoustukrát se mi stalo, že se mi ani nezvali.

Začala jsem pak brečet a hledat si výmluvy, proč by to nemělo jít? Ne, šla jsem prohledávat internet, hledat další volné pozice a posílat životopisy. Trvalo to pár měsíců a nakonec se zadařilo. Získala jsem práci ve vysněném oboru, která byla od mého bydliště přes sto kilometrů. Několikrát týdně jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno, jela autobusem skoro dvě hodiny než jsem dorazila do kanceláře a odpoledně to samé zpět.

Nedokážu si představit, jaké pracovní či osobností nedostatky musí mít člověk, který má vynikající vzdělání, a přesto nedokáže sehnat slušně placenou práci třeba ve školství nebo sociální sféře, když má tyto obory vystudované. Přiznejme si, toto nejsou nějaké exotické, luxusně placené obory, ačkoliv učitelé samozřejmě dostávají značně přeplácenou na to, nic co často dělají.

Můj obor naopak patří obecně mezi velice atraktivní a každý den se objevují další a další, kteří by rádi mé místo nebo mé klienty. Neustále se musím vzdělávat a držet krok. Neexistuje, aby moje práce nebyla skvělá, protože na moje místo je okamžitě připraveno nastoupit deset dalších.

Pokud se rozhodnete zapomenout na své výmluvy a zamakat na tom, abyste získala své vysněné místo, připravte se na pohovory s koučem a nechte si zkouknout životopis od personalistů. Jsou to odborníci, kteří vám pomohou vypilovat nedostatky a zapracují na tom, abyste lidi na pohovoru přesvědčili, že vy jste ti praví. A mimochodem, jestli o práci ve svém oboru stojíte, měli byste být ochotní se za ní i přestěhovat. Já už jsem to párkrát udělala a díky tomu jsem tam, kde jsem a mohu vás oblažovat postřehy ze života na základě skutečných životních skutečností.

Můj článek tedy nevychází z toho, že bych neznala realitu pracovního trhu. Naopak, znám ji velmi dobře. Můj článek vychází z toho, že místo hledání výmluv a osočování ostatních jsem na sobě tvrdě pracovala, nevzdávala jsem se a nakonec jsem uspěla. Zkuste místo hledání důvodu proč vás nepřijali na pozici, na kterou máte podle vás nárok, raději jít hledat na internetu další volná místa a na ty poslat životopis. Když vytrváte, úspěch se dostaví. Tak to v životě prostě funguje.