Článek
Byl večer filipojakubský. Babička, když tříkrálovou křídou na všecky dveře — zvenku u stavení, u chlívu a kurníku — tři kříže udělala, šla s dětmi na zámecký holý vrch. Chlapci nesli na ramenou stará košťata. Na vrchu byla již Kristla, Míla, všechna chasa ze dvora, ze mlýna, také Mančinka. Václav Kudrnův s bratry pomáhal Mílovi smolit košťata a ostatní rovnali do hranice dřeva a chvojí k pálení ohně. Noc byla krásná, teplý větřík vlnil zelenou osivu a roznášel vůni květin z parku a z kvetoucího sadu po celém vrchu. Z lesa ozývalo se houkání sovy, na vysokém topole u silnice štěbetal kos a z křoví v parku zanášely se líbezné zvuky slavíkovy písně až nahoru.
Tu najednou vyšlehl plamen na Zlickém kopci, v okamžení nato na Žernovském vrchu, a po stráních začaly se míhat a skákat plameny větší menší. A dále na vrchách náchodských, novoměstských vzplanuly ohně, tancovaly světla. Také Míla rozžal smolou napuštěné koště, hodě ho do hranice, která v malé chvíli vzplanula. Chasa začala výskat, každý uchvátil nasmolené koště, zapálil, a jak vysoko mohl, do povětří vymrštil, křiče: „Leť, čarodějnice, leť!“ Pak seřadili se a začali s hořícími pochodněmi tance provádět, děvčata však držíce se za ruce a zpívajíce točily se kolem hořící hranice. Když skončila, rozházely oheň a začaly přes něj skákat, jak která daleko mohla. „Dívejte se, tahle stará čarodějnice musí nejvýše vyletět!“ zvolal Míla, popadl pometlo, a tak prudce jím vyhodil, že v letu až zafičelo, vysoko vyletělo a skoro k zelenému osení zaletělo, kde stáli diváci. — „Ta prská!“ smála se chasa, běžíc pro praskající nasmolené pometlo. Chlapci tleskali pochvalu. Také ze Žernovského i Zlického vrchu ozýval se výskot, smích a zpěv. Okolo rudého ohně kmitaly se v divém kolování postavy jako fantastické. Chvíli po chvíli z jejich středu diblík do výše vyletěl, zatřásl v povětří ohnivou palicí, až tisíce jisker spršelo, a zase dolů padal při jásotu lidstva. „Hele, ta vysoko letěla!“ zvolala Mančinka, ukazujíc prstem na Žernovský vrch. Jedna z žen jí ale ruku dolů stáhla napomínajíc, aby neukazovala na čarodějnice, že by jí mohla pustit některá střelu do prstu…
A jak to bylo místy dál?
Když dodoutnal poslední oharek, tu dva, tu tři mládenci se sebrali, vyzbrojení malými sekerami, do blízkého háje nasekat břízky, které pak jako „máje“ zasadili dívkám pod okénko nebo před dům. Velkou pozornost věnovali tomu, aby byl stromek rovný, hezky rostlý a košatý — z křivého by měla dívka, které by ho dostala, jen posměch. Brali hlavně mladé břízky, když nebyly, brali zavděk i jedlemi a smrky. Stromkům se větve až na polovinu výšky hladce odsekaly a jen nahoře se nechala koruna čili věník. Ze stromů jedlových nebo smrkových se mimo to z osekaného kmene kůra do běla oloupala. Věník se nejčastěji přizdobil vlajícím červeným fáborem, a takto ozdobenou máji donesl hoch na místo určené.
Takto bývaly máje stavěny v mnohých českých krajinách, stavěly se i před kostely, i u božích muk stojící před kostelem. Vesnice se pak druhého dne podobala malému zelenému hájku.
Rovněž nikdy mládenci neopomenuli postavit společnou velikou máji i na návsi, která k tomu byla již dříve od děvčat řádně urovnána a umetena tak, aby se na prostranství kolem máje dobře tancovalo. Také tento odrostlý strom byl podobně upraven jako menší máje, a věník byl ještě přizdoben věncem z jarních květin a barevným šátkem, který tam vlál jako pestrá korouhev.
Jedna pověra na závěr:
Proč se na sv. Filipa a Jakuba strkaly březové halouzky do parchanů (plotů), vrat a za rámy oken, a stavěly se máje? O tom vypravuje legenda: na apoštolských cestách pronásledovali nepřátelé zmíněné dva světce. Sv. Filip a Jakub prchali, co jim síly stačily, k večeru však přece byli polapeni. Nepřátelé je uvěznili v jednom domě, jež si halouzkami označili, aby ráno poznali, kde vězni sedí. Sami odešli nocovat, byla již hodně tma. Ráno chtěli svaté odvést, ale velmi se podivili, když všechny domy a ploty byly posety ratolestmi. Marně hledali dům, v němž uvěznili apoštoly; ti zatím unikli rukám nepřátelským. Na památku této události mají se domy na 1. máje značit halouzkami.
zdroj: kniha Babička – Božena Němcová
časopis Český lid, 1910
vyobrazení pohlednice, autor neznámý
