Článek
Začněme buddhistickou legendou o království Šambala. Někdo věří, že stále existuje, jiní si myslí, že je to jen metafora naší duše. Každopádně legenda praví, že až bude nejhůře a dvě velké mocnosti, jedna na Západě a jedna na Východě, se budou drtit navzájem, tak povstanou bojovníci z království Šambala a znovu nastolí mír. Taková paralela na naše blanické rytíře.
A tahle pověst tvoří základ Šambala buddhismu, není to žádné náboženství, ale filosofie postavená na rozumu a intuici. A já si dovolím dodat, že z textů, které jsou staré tisíce let, těží i dnešní psychologie a psychoterapie, jak se dál z textu dozvíte.
Bojovníci nejsou symbolem agresivity, jak bychom si mohli myslet, ale přinášejí velkou moudrost, která vychází ze statečnosti. A jejich největší zbraní je mysl. Bojovnictvím nemyslíme tedy boj s ostatními, ale jedná se o tradici nebojácnosti. V Japonsku je taková tradice postavena na ideálu samurajů, v křesťanské společnosti je to například král Artuš. O co tedy konkrétně jde?
Žijeme v zajetí strachu
Klíč k bojovnictví spočívá v tom, že se nebojíme toho, co jsme. „Nebát se sebe.“ Protože když se bojíme sebe a svět a lidé okolo považujeme za zdánlivou hrozbu, stáváme se sobci. Stavíme si malá hnízda, vlastní písečky, na kterých se snažíme urvat co nejvíc a vytváříme si jakousi iluzi bezpečí.
To, co nás v životě nejvíce ničí, je nenávist a strach. A není to jen něco, co se týká jednotlivých osobních příběhů, ale co právě stojí za válkami a ničením světů. V té osobní rovině máme spoustu obav, strach z finančního krachu, z války, z vlastní neschopnosti, z ublížení ve vztahu nebo z toho, kdo by nám mohl volat. Raději držíme tyto negativní emoce v pohodlné vzdálenosti, vytěsňujeme je. Jak je nám hůř, jdeme si honem zaběhat, dáme si skleničku a zakážeme si na to myslet a odsouváme to někam hluboko.
Buddhismus se snaží dostat všechny emoce, i ty nepříjemné, na povrch a člověk se díky vhledu (schopnosti se na sebe i své prožívání podívat v celé šíři) zbavuje nevědomosti. K tomu mohou sloužit hodiny u terapeuta nebo buddhistické učení a hodiny meditací. Když mysl konečně utichne, je vytvořený prostor pro hlouběji uložené věci. Zkratkou k rozšíření vědomí mohou být i psychedelika, ale tím nechci nikoho navádět.
Možná to není ta nejlepší doba v dějinách, kdy se začít vyrovnávat se strachem. Máme strach z příliš velkých dluhů nebo z toho, že nenajdeme pravou lásku. Také se můžeme bát, že nás na ulici někdo srazí nebo že někdo sní poslední rybu v moři. Je to nesnesitelné, že? Přesto vám tady někdo říká, že máte být bojovníkem, a člověk neví jak.
Nechte svoje srdce puknout
Ale vy to umíte. Nechte klidně svoje srdce puknout, pro svoji lásku, pro vyhubená zvířata, pro ty, co trpí. Je to zničující pocit zranitelnosti, která je ale skutečná. A s tím přichází i nesnesitelný pocit vzácnosti, úžasu nad životem a vděčnosti. Když opustíte pocit falešného bezpečí, že je všechno skvělé, stanete se sami sebou. Když se zbavíte soudů, kritiky, domněnek a přesvědčení o svém vnitřním prožívání, zjistíte, že vám zůstala jen něha a schopnost hluboce prožívat.
Otevřené srdce je klíčovou vlastností bojovníka. Mít otevřené srdce znamená být schopen se otevřít vztahům, být empatický a vnímavý k potřebám druhých. Otevřené srdce také umožňuje bojovníkovi přijímat své vlastní emoce a prožitky bez odporu nebo útěku.
Bojovník má metaforicky silná záda, což znamená, že je schopen nést tíhu a zodpovědnost za své činy a rozhodnutí. Je si vědom důsledků svých činů a přijímá osobní odpovědnost za ně. Silná záda bojovníka zahrnují také jeho schopnost vyrovnat se s vlastními emocemi a nepříjemnostmi, aniž by se utápěl v negativních myšlenkách či pocitech.
Životní bitvy jsou naše odpovědnost
A teď se dostaneme k tomu, co bylo uvedeno na začátku. Propojení staré východní filosofie a dnešní psychologie. Obě totiž shodně učí, že člověk by se měl naučit přijmout bolest, protože to je jediná cesta k vnitřnímu rozvoji. Možná znáte lidi, kteří jsou 20 nebo 30 let stejní, jedou ve stejných chybách, problémech a točí se na pětníku, aniž by udělali krok někam dál. Když si člověk nepřizná bolest, nemůže dojít k sebereflexi a ani k žádnému posunu. Takže ne nadarmo se říká, že životní pády jsou to, co nás jako lidi formuje. Utrpení a bolest je nedílnou součástí lidského života a je jen naší odpovědností, jak s tím naložíme. Síla spočívá nejen v tom si tím projít, ale nezahořknout. Naopak, vyjít z těchto životních bitev vítězně znamená, že člověk zůstává otevřený a soucitný.
Jestliže stereotypním západním ideálem je osamělý bojovník, který je navenek drsný, aby skryl něžné srdce, východní model se zdá být pravým opakem. Vzpomeňte si na samuraje, který je navenek jemný a uvolněný, zatímco uvnitř se skrývá nekompromisní síla. S takovým „měkkým srdcem a silným hřbetem“ se můžeme uvolnit, otevřít se druhým a bez váhání se vrátit do rovnováhy, ať už se setkáme s čímkoli. Každý z nás si v sobě nese schopnost být bojovníkem, který se nebojí být zraněn, ale zároveň bolest ustojí.
Zdroj: autorský text, Chögyam Trungpa:Shambhala: Posvátná cesta bojovníka
