Článek
No, já myslím, že kritiky na téma studenti formální i neformální cestou proteklo už dost, co takhle otočit zrcadlo?
Budu mluvit o věcech, se kterými nebudou souhlasit především ti, které budu kritizovat, a kteří se na těchto pozicích nachází. Dále očekávám nesouhlas a kritiku od těch, kteří se stali v rámci dané divočiny/anarchie/džungle úspěšnými. Přesto možná někdo bude sdílet tuto zkušenost.
Jsou lidi, pro něž není problém psát. A jsou lidi, pro něž není problém mluvit. V praxi jsem moc nezažila, aby byl někdo komfortní s oběma stejně. Řekněme, že akademici se snaží alespoň do úrovně magistra předstírat, že ta psaná práce je důležitější nebo rovnocenná ústnímu zkoušení neboli státním závěrečným zkouškám. (Ale upřímně řečeno? Nikoho vlastně nezajímá, na co jste špatní a proč, a nikdo k tomu nepřihlíží. Což mě přivádí k podotázce, proč vlastně všechny ty nádherné obory, které jsou v praxi zcela k ničemu, ještě pořád pěstujeme. A napadá mě, že někoho už prostě jenom začal nudit bulvár, a tak vznikla psychologie.)
Ale pokud se týká vyšších stupňů vzdělávání, je to naprostá anarchie, řízená tím, kdo si myslí co. A možnost bránit se nebo se dožadovat nějaké spravedlnosti či odpovědí je úspěšností zhruba rovnocenná tomu přimět YouTube, aby vám vysvětlil, proč vás konkrétně demonetizoval.
Bakalářský a magisterský stupeň ještě podléhá nějakému dohledu někoho třetího, relativně nezúčastněného, ale pokud si na vás někdo zasedne na takovém doktorském stupni studia, anebo pokud si někdo na doktorském stupni studia zasedne na vašeho vedoucího/školitele, tak nemáte moc šanci titul získat. (Je přece jen větší pravděpodobnost, že lidé z komise, kteří se mezi sebou samozřejmě velmi dobře znají, a často se potkávají, i když jsou z různých univerzit – pardon, kde že je ta diverzita v rámci „objektivního“ závěrečného posouzení? –, se přátelí spíše s akademiky, kterým spíše popřejí sluchu, spíše vyhoví a spíše věří než vám jako studentovi. A když slovo dá slovo… Kamarád proti kamarádovi nebude. – (No, to si někdo z akademiků může naivně zezačátku myslet, reality v tom není ani špetka, ohroženému studentovi je však tato vědomost zhola k ničemu. Ano, i akademik bude proti akademikovi, pokud je to v jeho vlastním zájmu, ale student rozhodně není „vlastní zájem“ nikoho, a dle toho to potom taky vypadá. Nechci se tady bavit o prosté kolegialitě, byť akademik vůči akademiku. I když bych mohla. Jak prolezlé intrikami, prospěchářstvím a kariérním šplhounstvím dané prostředí je. Jak plné závisti a pomluv, které by záviděly i ty nejhrubozrnnější nejotřelejší nejudrbanější hajzlbáby. A jak plné je to prostředí strachu, strachu a připosránkovství. Vlezdoprdelkovství nevyjímaje. Zestručněno: bohužel žádné takové věci jako loajálnost a kolegialita na této půdě není.) – A každý, kdo se v té situaci ocitl, o tom moc dobře ví. Ví, že zastání nebo možnost se odvolat a očekávat spravedlivý výsledek nenajde. Stačí mít jednu nepovedenou diskusi s někým, kdo je váš vysokoškolský učitel. Zaslání u těch ostatních ustrašenců pak určitě nehledejte. A když říkám mít jednu nepovedenou diskuzi, myslím tím doslova a prostě – mít vlastní názor. O který se ani nemusíte hádat, stačí ho jen v nepovedenou chvíli – být nucen! – sdělit.)
Což je přinejmenším zajímavé. O to zajímavější a problematičtější shledávám, pokud se po vás rozhodne jít velevážený pan profesor, u kterého byste očekávali, že vzhledem k dosaženým úspěchům už něco ustojí, ale ve skutečnosti jsou jeho nervy asi tak pevné jako porcelán. A pokud mu něco uděláte nebo pokud si něco vyříkáváte na půdě jedné univerzity, přestože by si to odpustit, když se rozhodnete bránit se, snaží se po vás jít v rámci dalších institucí. Což jenom dokazuje, že navzdory představám drahých docentů a profesorů o jejich neomylnosti, přičemž nejsou schopni napsat články bez pravopisných chyb, bohužel tato vrstva lidí, jak by to být mělo a jak to snad v minulosti bývalo, nepatří mezi ty nejchytřejší, nejmoudřejší ani nejrozumnější lidi. Obvykle se tak bavíme o skupině lidí, kteří nešli po běžných základních lidských hodnotách – šli pouze po zmiňovaném titulu, který také většinou získají. Tento proces přitom praktikují bez špetky sebereflexe, kritizujíce studující lidi za účelovost ve vzdělávání („chtějí pouze titul, jak ho dosáhnou, je nezajímá, co si ze studia odnesou, je nezajímá“). Občas mají i tu drzost divit se, proč bakaláři nechtějí tolik teorie a preferují výuku praxe. (Jsou to přece studenti univerzity! Jak neuvěřitelné! Tak ať jdou studovat něco jiného nebo nestudují vůbec!) Je mi srdečně jedno, kdo vám v rámci akademických pracovníků tvrdí co o důležitosti teorie před hloučkem studentů, podaří-li se vám upíchnout na místě, které odpovídá vámi studovanému oboru, nějakým zázrakem, stejně z vyučované teorie nepoužijete pomalu ani ň. Sbohem, drahá Alma mater, *úklona*, dobrý den, pane vedoucí/řediteli/starosto. *úklona* (Což mě ale vůbec nepřivádí k otázce, zda se ty nesmysly neučí jenom proto, aby se mohli zaplatit akademičtí pracovníci, kteří za diseminaci dané teorie pobírají nadprůměrné platy. Neboli rekruti, larvy v pozdějším vývojovém stádiu, na pozice doktoři, docenti, profesoři – viz nedávný článek o jejich výdělcích, což jsou mimochodem také jenom přiznané oficiální „platy“, nebudeme se raději úplně bavit o tom, o kolik víc to reálně je, díky například takovým grantům.) A ano, mluvím o specifických oborech, které jsou vyučovány na univerzitách. Byť by možná neměly být – ať už vzhledem k náročnosti studia, potřebnosti společnosti mít tyto obory na linii výzkumu versus potřeby společnosti mít tyto lidi v praxi nebo že generují takové množství student, že ti se nemají ani šanci uplatnit. V kombinaci s tím detailem, že je chrlí do oblastí, kde je tento obor již dobře saturován, vniká pohroma.
Ovšem že i mezi profesory najdete výjimky, kteří si daný titul zaslouží, a nevzdělávali se a nedělali praxi nebo teorii proto, aby tohoto titulu docílili. No jo, ale vzhledem k množství profesorů, které za jednotku času odkojíme, procentuálně kolik si myslíte, že takových výjimek v každé várce nových profesorů najdete? A kolik z nich jsou jen prostí kariéristé?
Tak, a teď zpátky ke studentům. Je docela smutné, že ty hlavy pomazané za peníze daňových poplatníků nechávají zadarmo studovat doktorské studenty, které potom mají tendenci nechránit a neochraňovat, přestože jsou to slabší jedinci v článku, ze kterých se mají vypěstovat budoucí profesoři, ale bez jediného zaváhání nebo ohlédnutí se je nechají propadnout sítem. Nechají je dochodit celou školu, aby jim nakonec titul nedali a zmařili tak všechno, co do nich v předchozích letech lili – protože přesně tak to všechno například čtyřleté úsilí končí v momentě, kdy je pošlou od státnic pryč (viz důležitost teorie vs. praxe, čeho se dožadují na ak. půdě nanucení teoretici versus čeho se dožadují na ak. půdě studenti na úrovni bakalář-magistr; a ano, nanucení, protože dříve se zde ocitali také lidé se zkušenostmi, z praxe, kdežto dnes se kolektivně vnucuje to, aby „děti“ učil hlavně „pan učitel“). A to mi přijde nefér vůči všem stranám, chudák student s udrásanými nervy je v tom celém koloběhu v podstatě nejmenší problém. Jako skutečný problém vidím praxi, že na lidi, kteří o osudu tohoto jednotlivce rozhodují, není žádný dohled, a že jako v celém zbytku vzorku společnosti fungují vrtkavé síly druhu nenávist, závist, podrazy, pletichy – a student se tak dostává do soukolí něčeho velmi toxického, na co se buď aklimatizuje a stává se tomu velmi podobným, nebo je nepoddajný a nepřizpůsobí se danému kolektivu, a potom je většinou vyštípán. Každý se zdravým selským rozumem, kdo – když už si nemůže pomoct – se podívá, jak to tam chodí, a odejde zavčasu. Což znamená, že se sám toto nezdravé prostředí rozhodné dále nenavštěvovat. A toto rozhodnutí učiní dříve, než se dostane k obhájení disertační práce, kterou mu následně daní akademičtí pracovníci daného zařízení dělají problémy použít jinde, takže paradoxně student je daleko úspěšnějším studentem pouze a jedině za předpokladu, že nemá už-li projít u ústní závěrečné zkoušky, nechť tedy propadne úplně a práci neobhájí (protože pokud ji nějakým nedopatření obhájíte, jistí jedinci v dané instituci se ji snaží v rámci dané instituce zuby nehty držet, což je už poněkud trapné, je-li původní práce pod jinou institucí přepracována. Holt ale na některých univerzitách je poněkud zvykem, že abyste dosáhli spravedlnosti, musíte si na ni zaplatit/pořídit právníka. A pak že se v českém školství studuje zadarmo.)
A já se ptám, jakým způsobem tito akademičtí pracovníci uvažují, že dají přednost tomu někoho vylít na poslední chvíli, před tím vůbec ho nenechat studiem tak daleko projít? Nebo ho nechat projít a následně si to s ním vyříkat mimo oblast zkoušení? (Já vím, spousta z nich ne moc logicky.) A já se ptám, proč si stát tyhle věci nehlídá a není k nim podezřívavý a potom strašně horlivě řeší to, kolik si vyplácí akademičtí pracovníci, když každému, kdo by byl, byť chvíli, na té půdě v úrovni doktorského studia, musí mu být úplně jasné, jaká prolévárna peněz to je? A většinou zhola zbytečně získáváme velký obnos peněz na něco, co v konečném důsledku nebude užitečné ale vůbec nikomu (dělání věcí pro dělání věcí) anebo tímto obnosem peněz dotujeme příslušné vazaly, aby sloužili a přitakávali již zaběhnutému řádu věcí, protože jestli si myslíte, že se v rámci výzkumu inovace nějakým způsobem cení, musím vás zklamat – cení se zhruba stejně jako kdekoliv jinde. Vůbec, plus příslušný trest za vyčnívání z davu. Tady máte postupy – jestli chcete prolézt, naučte se je. Dokonale. A každým zpochybněním si odstřiháváte cestu dostat se dál. Bez ohledu na to, jestli ty díry v systému vidíte nebo ne. Tyto metody používat musíte. No dobrá, ale čím se tedy lišíte od ředitele zařízení, který vás nutí dělat věci takhle, a ne jiným způsobem, když se vlastně nelišíte ale zhola ničím? A jediná správná odpověď zní: ano.
Ale třeba se mýlím a funguje to tak pouze v konkrétních odvětvích konkrétních studijních oborů. Respektive konkrétních větví studijních oborů. Jenomže v takové chvíli je strašně těžké vyvracet tvrzení typu „kdo neumí, učí“.
Další věc, která je po zkušenosti na akademické půdě poměrné složitá (nebo ne až tak moc složitá pro mě, alespoň už ne, ale přece jenom) – máte předpoklady o tom, že akademici by měli být jedni z těch slušnějších lidí na základě inteligence, úspěchů a vzdělání, případně že by měli být humánní na základě příslušného oboru. Nebo si alespoň vysníte nějaký jejich morální kredit, který jim pak přisuzujete. No…
(Dobrá, tohle opusťme, jsou to lidi. Což má jedno své individuální ale – s individuálním dopadem pro jedince v momentě rozhodování, viz dále.)
Předpokládáte, že jsou to lidi, kteří tomu, co říkají, rozumí víc – líp – nějak. Že přece nebudou tak hloupí, směšní, trapní, aby kázali vodu a pili víno. Že se nebudu dopouštět těch samých chyb, o kterých poučují svoje studenty. A pak se vlastně podíváte do osobních životů daných… no, říkejme jim od teď učitelé – učitelů a vidíte, jak to v nich mají. Že tam, kde byste čekali od logicky smýšlejících lidí (viz výše), řád a jasno, vlastně najdete pouze nepořádek. A že opravdu káží vodu a pijí víno, a potom se diví, že mají v ústech najednou místo sladkého vína kyselé hrozny. A najednou nad tím začnete uvažovat přesně v duchu toho, co do vás těch pět, devět… ó ne, osmnáct let lili – se značnou dávkou nadsázky, generalizace a obecnosti, se smyslem pro to odhadnout dopad toho, co dělám – budu taky tak divná/nesnesitelná/protivná/zvláštní/mrzutá/negativní/pesimistická se smyslem pro to podkopat všechno, co vyučuji, tím, jak žiju, jak se chovám, jak se zachovám v dané situaci, rozbořit si rodinný život pro kariéru jenom proto, že jsem se z poměrně normálního a stabilního jedince rázem stala velmi nejistá karikatura sebe sama, která si toho, že je vlastní karikaturou, ani nevšimne?
Ano, to je přesně ono – mezi akademiky jsem bohužel nenašla sebejisté stabilní osobnosti, pouze vytřepané napodobeniny, čímž zajisté být chtěli, když se rozhodovali, jak po všech svých univerzitách skončí… ?
Což je opět důkaz toho, že pokud hledáte váženost a úctu k sobě samému, pravděpodobně jí nedocílíte tak, že se jí budete snažit vydyndat přes studenty svým vzdělávacím nestylem, nebo ji nanutit a vnutit ostatním skrze úroveň titulu a vykonávanou profesi. (Individuální potřeba sebepotvrzování je… samice prasete domácího.)
A tím vysloveně myslím, že se chovají jako malá uražená děcka, když se jim nějaká funkce odejme, a jsou ochotni se uškrtit, aby se vrátili zpátky ke zdroji – dojné krávě, přičemž je jim absolutně jedno, že tím třeba ohrožují vlastním život, a že by si vzhledem k vydělaným penězům a pokročilému věku mohli dát trochu delší pauzu.
Co hezkého se ale dá říct o systému, který je schopný přeplácet zaměstnance jen proto, aby poklonkoval byrokracii? A instituce může konkurenčně přežít jen tehdy, pokud jakýmikoli prostředky „odborníky s vyšším akademickým titulem“ na svou půdu přehne (protože jedině pak se rozvíjí!). A tyto instituce poslušně kývají a kloní se systému, aby se udrželi při konkurenčním boji o život. Přeplácí lidi, aby se udrželi, a přeplácí je, aby se takovýto otitulovaný akademik na jejich univerzitě alespoň jednou za uherský rok otočil.
Protože tihle jedinci jsou přece silní. Ti zvládli ze systému vydojit ten a ten titul. Díky nim nám ministerstvo umožní rozvoj. Všakžehej? Hlavní je se udržet. To bude asi potom problém skloubit s hodnotami člověka, který nějaké hodnoty už má, že? (Na mysl mi přichází: „Všechno je o lidech.“ Ani nevím proč.)
Pravděpodobně se to také vysvětluje špatně těm, kteří jsou v praxi skutečně něčím užiteční, ale jsou jak personálně, tak finančně politováníhodným způsobem drasticky poddimenzovaní. Ale jasně, trvejte na tom, že teorie je důležitá. Třeba s tím student, který v tyhle nesmysly uvěří, před šéfem dané organizace obstojí. Buďme i nadále naivní, to po nás přece vzdělávací systémy už odmalička chtějí. (Protože pravda je jedna víc, ale autorita je věc jiná. Co myslíte, čemu dá průměrný učitel-člověk v kritické chvíli přednost? Před třídou plnou lidí?) Pak není divu, že nikdo nechce slyšet nebo vědět něco o pravdě. Protože co to vlastně pravda je? Uspět ve společnosti znamená říkat pouze ano a potom si udělat kariéru na tématu, „Jak se naučit říkat ne“. Princip, který v nás odmalička zabíjeli. Moment! Ah ano. Autority jej zabíjely. Děkujeme pěkně. A já bych vážně ráda znala statistiku toho, kolika lidem se ve skutečnosti v tomhle světě podařilo uspět bez konexí, a kolik lidí si jenom namlouvá, že to bez konexí bylo? Takže co, máme se jako děti osamostatnit od svých rodičů a učitelů, a tak nějak ode všech, od nikoho nic nepotřebovat, ideálně, abychom potom vylezli do světa a objevili vesmír, že bez druhých se vůbec, ale vůbec v ničem nepohneme? Rozmyslete se tedy trochu v tom, co po kom vlastně chcete, a co koho učíte, a jestli to náhodou nejsou nesmysly. (Pozor, zvrat v ději – protože učitelky základních škol mají ze všech lidí na světě tyhle absolutní výroky a absolutní požadavky nejraději. Člověk by myslel, že když to vyroste do fáze – viz vývojová stádia – profesora, bude to trochu vyspělejší… a ejhle! Vono ne!)
Takže od jaké doby vlastně jsme se jako společnost (aka akademická obec, aka učitelé na výšce) začali ke slabším článkům společnosti (studenti) chovat jako skety? A jak je možné, že si ti hlupáci v rámci daných pozic dovolí téměř vyhodit od daných prosévacích zkoušek (státních závěrečných, poznámka překladatele) někoho, kdo je na tom inteligenčně tak, jak se nikomu z nich ani nesnilo? (Pozn. editora – souvislosti nehledejte, jinak se ztratíte.) Jak to, že mají v rukou moc blbečci, zatímco těm skutečně schopným se snaží veškerý přístup k příležitostem odejmout? Proč je to v pořádku? Proč se potom divíme, že nám peníze tečou do kanálu, a že jsme tam, kde jsme, když těmto lidem moc do ruky dáváme, volíme je, odměňujeme je tituly, a tlačíme jejich směry finance? Jakým právem se potom divíme, že a) tady nemáme nikoho schopného, a b) nemáme nikoho na skutečně potřebných pozicích, a c) že nemáme z čeho dávat skutečně potřebným pozicím zajímavé finanční odměny? Není to trochu drzý přístup? Co si potom přejeme, aby nás učilo ve školách, a aby se o nás staralo, až budeme zase bezmocní?
Ale dávám za pravdu svým kritikům – pravděpodobně jsem naivní, příliš kritická k někomu, kdo se mými otázkami nebo zpytováním svědomí na dennodenní bázi ani nezabývá a kdo by si o mně neopřel ani kolo. Chápu, chápu, jsem jenom bezvýznamná, neschopná, hloupá a nezajímavá. A ruka významných, schopných, mocných, bohatých a zajímavých, zajisté také chytrých, dále točí kolo spravedlnosti a chodu řádu věcí.
C’est la vie.
Tak tedy doufám, že v budoucnu budou mít tito mocní (nejen) akademičtí pracovníci šťastnější život, než čeho jsem byla svědkem já. A že je opustí potřeba dělat kontraproduktivní a finančně škodlivá rozhodnutí (i když nepochybuji, že je tato vrstva velmi finančně gramotná, byť tomu ne vždy odpovídá jejich logické uvažování – jeho nedostatek – a intelekt.)
Ó!, a poselství nakonec (pro ty z vás, kteří s něčím obdobným mají zkušenost) – nehruťte se, pokud je vaše univerzita flop. Můžu vám odpřisáhnout, že po odchodu z ní mě čekaly zkoušky daleko těžší a traumatičtější, přesně jak jsem očekávala. Nikdy nevíte, jak pro vás individuálně horšímu osudu jste unikli jenom tím, že vás nějaký blbec nepustil přes státnice. Nikdy nevíte, co vás čeká. A ať už je to, co na vás čeká, dobré nebo špatné, přeji vám, ať se toho zhostíte s grácií, a ať vás to posune dál – třeba přesně tam, kde budete úspěšní, šťastní, bohatí a spokojení, zkrátka tam, kde celou dobu bylo vaším osudem skončit.
