Článek
Nedělní oběd
Byla neděle, jako vždy jsme připravili slavnostnější oběd a čekali na syna. Chodí k nám pravidelně, aspoň jednou týdně, abychom se viděli a popovídali si. Tentokrát ale přišel s nakvašeným výrazem a sotva si sundal bundu, už začal bručet pod vousy, jaký je ten život nespravedlivý. „Nic si nemůžu dovolit,“ začal, sotva usedl ke stolu. „Nemám ani na pořádné boty, všichni ostatní jezdí na dovolené, kupují si auta, a já? Já se tady lopotím a stejně nemám nic.“
Zvedla jsem oči od polévky a zkusila mu nabídnout, že mu aspoň zabalím pár porcí jídla, aby ušetřil. Ale místo díků se na mě podíval, jako bych mu nabídla almužnu. „Co mi pomůžou řízky, když nemám na normální život?“ vyštěkl a upřel pohled na manžela, jako by čekal, že ho podpoří.
Srážka s realitou
Manžel ale mlčel. Krájel si maso a jeho výraz byl pořád stejný, tichý, ale čím dál pevnější. Věděla jsem, že dlouho mlčet nevydrží. Když syn začal znovu, tentokrát ještě hlasitěji, a začal si stěžovat na hloupou dobu a že my jsme se měli líp, manžel odložil příbor.
Pomalu, klidně, ale s takovým tónem, že ztichla i já, řekl: „Víš, kolik máme my dva dohromady důchod? Dvacet tisíc. Za to zaplatíme léky, elektriku, vodu, něco málo na jídlo a na konci měsíce nám zbude sotva pár stovek. Nikdy jsme nejezdili na dovolené, nikdy jsme neměli nové auto. Ty sis užíval, měl jsi všechno, na co sis ukázal a nikdy jsme ti nic nevyčetli. Tak mi teď řekni, kdo se má líp?“
Lekce do budoucna
Syn se zarazil, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak zase zavřel. Manžel pokračoval: „Nechodíme se litovat ke stolu a nevyčítáme mladým, že život není fér. Celý život jsme dřeli, abys ty mohl žít líp než my. A jestli ti to nestačí, tak to není vina světa. To je na tobě.“ Bylo ticho. Syn chvíli zíral do talíře, pak zvedl hlavu, jako by hledal nějakou odpověď, ale žádná nepřišla. Pomalu si vzal bundu, ani nepoděkoval za jídlo a odešel.
Od té chvíle jsme spolu nebyli chvíli v kontaktu. Nevolal, nepsal. Po pár měsících přišel, byl zamlklý, klidnější, jako by přemýšlel. A možná konečně začal chápat, že život není jen o tom, co vám kdo dá, ale o tom, co si dokážete zasloužit sami. A já? Jsem pyšná na manžela, že mu to řekl na rovinu. A doufám, že syn jednou pochopí, že to byla ta nejcennější lekce, jakou od nás mohl dostat.
