Článek
Nějaký čas jsme se neviděly, ale pak mi jednoho dne napsala zprávu:
„Přijď na nedělní oběd k mým rodičům. Jako za starých časů.“
Věděla jsem, že její rodina bývala přátelská, trochu excentrická, ale vždy milá.
Říkala jsem si – proč ne?
Víkend stejně vypadal na osamělé nachlazení a instantní polévku. Oběd u známých zněl jako záchrana.
Přišla jsem o pár minut dřív.
Otevřela mi Veroničina máma. Objala mě, i když jsme se léta neviděly, a řekla:
„Markéto! Ani nevíš, jak jsme se na tebe těšili.“
Zůstala jsem na vteřinu stát.
„Pardon…?“
Usmála se: „No tak, ty a tvoje fórky. Vždycky jsi měla tenhle suchý smysl pro humor.“
Chtěla jsem opravit omyl. Chtěla jsem říct: „Já nejsem Markéta.“
Jenže z domu už vybíhal Veroničin otec, se slovy:
„Markétko, vítej doma!“
A pak i její bratr:
„To je neuvěřitelný, jak jsi pořád stejná.“
Všichni.
Beze stopy pochybnosti.
Jako by mě znali. Jako bych mezi nimi žila.
Když se objevila Veronika, zamrkala jsem na ni jako o pomoc.
Ale ona jen pokrčila rameny a řekla:
„Věděla jsem, že to bude divný. Ale… pojď dovnitř, jo? Vysvětlím ti to.“
V kuchyni mi nalila sklenici vody.
Chvíli mlčela. Pak spustila:
„Pamatuješ si, jak jsme se potkaly ve druháku? Jak jsi přišla do třídy jako nová a sedla si vedle mě?“
Přikývla jsem.
Byla to zvláštní doba. Pamatuju si, že jsem toho o sobě moc nevěděla.
Přišla jsem z jiné školy. Bylo to náhlé.
A máma tehdy říkala, že máme „začít znova“.
Nic víc.
Veronika pokračovala:
„Jenže víš, co je divný? Že tehdy… ses mi zdála povědomá už dřív.
A že moje máma tě poznala hned. Ale říkala, že tě musí nechat být.“
Zavřela oči.
„Markéta byla moje sestřenice. Zmizela, když jí bylo šest.
Beze stopy. Ztratila se z dětského hřiště v jiném městě.
Nikdy ji nenašli.“
Ztuhla jsem.
Šest let…
Bylo to možné?
Říkala jsem jí: „Ale já nejsem…“
A pak jsem se zarazila.
Protože jsem si nevzpomínala na nic ze svého dětství před sedmým rokem.
Jenom útržky. Zvuky. Obrazy.
Všechno jako sen.
A vždycky jsem se divila, proč má máma nemá fotky z mého raného dětství.
Proč se tak vztekala, když jsem se ptala na tátu.
Proč jsme se přestěhovaly přes noc.
A proč v občance stojí poznámka „nové vydání z rozhodnutí úřadu“.
Veroničina matka přišla za námi.
V ruce držela krabici.
„Já to poznala hned. Jenže jsme měli zakázáno o tom mluvit. Úředně.
Vaše rodina byla pod zvláštní ochranou.
Ale dnes už to neplatí.
A já si myslím, že bys to měla vidět.“
V krabici byly fotografie.
Malá holčička.
Se stejnýma očima.
S úplně stejným úsměvem, jaký vídám v zrcadle.
Na zadní straně jedné z nich bylo jméno:
Markéta J.
Dlouho jsme seděly v tichu.
Najednou jsem pochopila, proč mi někdy lidé říkali, že mám „známou tvář“.
Proč mě cizí ženy v MHD zdravily.
Proč jsem v sobě celý život cítila podivné napětí – jako bych něco hrála.
Veronika mi položila ruku na rameno.
„Možná jsi se stala někým jiným, protože jsi musela. Ale jsi pořád… ty.“
Dnes už vím, že jsem byla součástí případu, který zůstal dlouho utajen.
Moje biologická rodina mě hledala, ale když mě úřady umístily do nové identity – kvůli nebezpečí, které hrozilo od mého otce – minulost se vymazala.
Až do toho jednoho oběda.
Kde mě všichni oslovovali jiným jménem.
A kde jsem si vzpomněla, kdo vlastně jsem.
