Článek
Neviděli jsme se dvanáct let. Rozešli jsme se ve zlém. Bez slov na rozloučenou, jen ticho, zablokovaná čísla a bolest na obou stranách. Neměli jsme spolu děti, majetek ani závazky. Tak proč já?
Jela jsem tam s nejistotou a tíhou, která mi seděla na hrudníku.
Dům, který nepatřil mně – a přece ano
Byl to malý domek na okraji vesnice, zarostlá zahrada, dřevěná branka na pantech, které skřípaly jako výčitky. Dveře byly zamčené, ale klíč byl v obálce od notáře. Odemkla jsem.
Zavanul mě pach prachu, stáří a něčeho známého – skoro jako kdyby ten dům dýchal Davidovou přítomností. Na stěně visela naše stará společná fotka. Měla jsem na sobě žluté šaty, které jsem dávno vyhodila. On se smál. Byli jsme mladí, nerozvážní a věřili jsme, že nás nic nerozdělí.
V obýváku byla dřevěná skříň, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Starý kus nábytku s kovovým zámkem. Otevřela jsem ji.
A zatajila dech.
Deníky. Moje.
Bylo jich nejméně dvacet. Z různých let. Z období, kdy jsem si zapisovala všechno – od pocitů přes každodenní banality až po zamilované básničky a zlomená srdce. Některé jsem ztratila. Některé jsem si myslela, že jsem spálila. A jiné jsem považovala za navždy pryč, když jsme se s Davidem stěhovali.
Ale tady byly. Všechny. Uspořádané podle let, zabalené v průhledných obalech, očíslované. Každý měl na sobě malý štítek. „2008 – Nezapomenu.“ „2010 – Léto smíchu.“ „2012 – Poslední naděje.“
Chvíli jsem se nemohla ani pohnout.
Proč?
Nevěděla jsem, jestli mám být vděčná, nebo naštvaná. Četl je? Schoval? Proč si je nechal? A proč mi to nikdy neřekl?
Na posledním deníku byla zastrčená obálka. Mé jméno. Rukopis, který jsem okamžitě poznala.
Davidův.
„Pro případ, že mě přestaneš nenávidět“
Milá Terezo,
Možná je to troufalé, ale ten dům je tvůj. Ne kvůli výčitkám. Ale protože jsem nikdy nezapomněl. Vzal jsem si ty deníky tehdy, když jsme se stěhovali. Chtěl jsem ti je vrátit. Místo toho jsem si je občas četl. Ne proto, abych tě špehoval. Ale protože jsi mi chyběla. Tvůj svět, tvůj hlas, to, jak jsi všechno vnímala.
Byl jsem zbabělec. Odešel jsem dřív, než jsi mohla říct, že chceš zůstat. Ale každá stránka mi připomněla, že jsme byli skuteční. Že jsem tě miloval.
A možná ještě miluju.
Jestli se na mě nikdy znovu nepodíváš, pochopím to. Ale věz, že tenhle dům jsem zařídil pro tebe. Jako poslední způsob, jak ti říct: „Promiň.“
D.
Závěr
Zůstala jsem tam přes noc. Neplakala jsem. Jen jsem seděla u krbu, listovala svými vlastními slovy a měla pocit, že mě objímá někdo, kdo už není.
Nevím, jestli jsem mu odpustila. Ale vím, že dům jsem si nechala. A deníky taky.
Občas v nich ještě listuju. A připomínám si, že některé vztahy nekončí nenávistí. Jen mlčením. A někdy – tichým návratem mezi řádky.
