Článek
Byla jsem objednaná na 9:40 a jak to tak bývá, už od devíti jsem seděla na tvrdé lavici v chodbě, kde blikalo světlo a z reproduktorů tlumeně zněla smyčka uklidňující hudby, která působila spíš opačně.
Zvedla jsem hlavu, když kolem prošli dva muži. Jeden v plášti, druhý civilně oblečený, nesli si desky a tiše si povídali. Zprvu jsem je neposlouchala – dokud nezaslechla jméno, které jsem už léta nepoužívala.
Jméno, které neexistovalo. Tedy nemělo existovat.
„Říkala si tehdy Petra Vránová, že jo?“
Zamrazilo mě.
To jméno jsem si změnila před devíti lety. A to z naprosto dobrého důvodu.
V hlavě mi naskočila jediná myšlenka: Jak to vědí? A hlavně – proč o tom mluví právě tady, právě teď?
Oba se zastavili u dveří vedle ambulance, kde jsem čekala.
Stoupla jsem si za roh, nenápadně, jako by mě zrovna zaujal nápojový automat.
Jeden z mužů – doktor – otevřel desky. „Tady je zpráva z Brna, 2014. Změna identity, psychiatrické posudky, návrh na ochranu…“
Zarazil se.
„Ale pod tím novým jménem tady není. A přitom systém tvrdí, že přišla.“
Nevěděla jsem, jestli mám utéct. Nebo vejít do ordinace a tvářit se, že jsem někdo úplně jiný.
Jenže oni mluvili o mně.
O mně z doby, kterou jsem se rozhodla nechat za sebou.
Z doby, kdy jsem se bála chodit sama domů. Kdy jsem spala se zapnutým mobilem a zazděla profil na sociálních sítích.
Z doby, kdy jsem požádala o pomoc. A společně s ní jsem získala i nové jméno.
Novou šanci.
Teď jsem tam stála – jako dvě osoby v jedné chodbě.
Ta, kterou jsem bývala. A ta, kterou jsem se stala.
Jeden z mužů pohlédl ke mně. Rychle jsem se odvrátila.
„Možná jen shoda jmen,“ řekl ten druhý.
Ale ani on tomu nevěřil.
Na vyšetření jsem ten den nešla. Zrušila jsem ho pod záminkou náhlého problému.
Odjela jsem tramvají, celou cestu s pocitem, že se něco rozjelo. Něco, co mě po těch letech našlo.
Nevím, kdo ti dva byli.
Nevím, co v těch deskách přesně četli.
Ale vím jedno:
Minulost si vás vždycky nějak najde. I když si myslíte, že jste ji pohřbili dost hluboko.
