Článek
Literatura. Staré texty, poezie, příběhy, které lidé dávno zapomněli – to bylo moje. Všichni kolem říkali, že bych si měla vybrat něco praktičtějšího, ale já se nedokázala vzdát pocitu, že mezi knihami patřím.
První rok byl těžký, ale krásný. Získala jsem přátele, poznala svět, ve kterém člověk diskutuje o významu jednoho verše půl hodiny. A pak přišel druhý ročník – a s ním profesorka Cermanová.
Všichni nás varovali.
„Je přísná, ale spravedlivá,“ říkali někteří. Jiní tvrdili, že si někoho oblíbí – a ostatní jsou pro ni vzduch. Netušila jsem, do které skupiny se dostanu.
Ukázalo se to hned na první hodině. Odpověděla jsem na otázku, zvedla ruku, snažila se zapojit – a ona mě přeskočila. Ne jednou. Opakovaně.
Když jsem odevzdala seminární práci, dostala jsem známku C bez komentáře. Kamarádka měla skoro totožné argumenty – a A s pochvalou.
Bylo to tak průhledné, až to bolelo.
Začala jsem o sobě pochybovat. Možná jsem nudná. Možná opravdu nemám cit pro analýzu. Možná tam nepatřím.
Na konzultacích byla chladná. Krátká. Jako bych ji otravovala. Jednou jsem se dokonce zeptala, jestli je něco, co bych měla dělat jinak. Neodpověděla. Jen se podívala na hodinky a řekla: „Další.“
Byla jsem z ní nervózní. A víc než to – cítila jsem v ní zvláštní napětí. Ne jako u ostatních vyučujících. U ní to bylo osobní. Jenže proč?
Dlouho jsem to neřešila. Věřila jsem, že to prostě musím „překousnout“. Ale pak přišel jeden večer, který všechno změnil.
Šla jsem do archivu na fakultě – hledala jsem jeden starý výtisk studentského časopisu z 90. let kvůli seminárce. Mezi stránkami bylo vložené něco navíc.
Staré černobílé foto. Skupinová fotka. Studenti, pár vyučujících.
A mezi nimi – mladá žena s krátkými vlasy.
Pod fotkou bylo napsáno: Ročník 1992. Třídní: prof. Cermanová. Studenti:… Petra Žemlová, Jindra Hájková… Hana Králová.
Moje máma.
Zamrazilo mě.
Zírala jsem na fotku dlouhé minuty. Moje máma studovala na stejné škole? Nikdy o tom nemluvila. Vždycky tvrdila, že studium „nestihla“, že se musela starat o nemocnou babičku. Jenže tady byla – mezi studenty.
A ještě něco.
Vedle ní stála profesorka Cermanová.
Ale ne jako vyučující.
Jako spolužačka.
Zbytek večera jsem prohledávala archiv. Našla jsem studentské články, dopisy, ročenky. V jednom z nich bylo jméno mé mámy zmíněné v souvislosti s „nešťastným incidentem na katedře literatury“. Žádné detaily.
Nevydržela jsem to a zavolala mámě.
Nejdřív zapírala. Ale když jsem jí ukázala fotku přes video, ztichla.
„Ty o tom nic nevíš?“ zeptala se tiše.
Zavrtěla jsem hlavou.
A pak začala vyprávět.
Byly tehdy s Cermanovou (která se jmenovala jinak) nejlepší kamarádky. Studovaly spolu, trávily celé noci nad knihami, plánovaly společné bydlení v Praze. A pak se do jejich života přimotal jeden muž – mladý doktorand, který vyučoval poezii.
Obě se zamilovaly.
Ale jen jedna s ním opravdu byla.
Máma.
„Zničilo to všechno,“ řekla. „Přestala mi mluvit. A pak… už jsem nedokončila školu. Zůstala jsem těhotná – s tebou.“
Došlo mi to všechno najednou.
Ta pachuť. Ten chlad.
Nešlo o mě.
Šlo o minulost. O něco, co se stalo před dvaceti lety mezi dvěma dívkami, z nichž jedna se stala mou matkou – a druhá mojí profesorkou.
Byla jsem pro ni připomínka zrady.
Živoucí důkaz, že ona prohrála.
Na další hodinu jsem šla s hlavou vztyčenou.
Už jsem se nebála. Už jsem se necítila malá. Seděla jsem v první lavici a když mě ignorovala, zasmála jsem se v duchu.
Protože jsem věděla, že to nebyla moje vina.
A že za všechno, co mi chybělo, ona nosí tíhu ve svém tichu.
Dodnes mi neřekla jediné slovo navíc.
Ale já už to nepotřebuju.
Už vím, kdo jsem – a odkud pocházím.
A že i když mě někdo přehlíží, nemusím se přehlížet já sama.
