Článek
Do hrnku jsem si nalévala zbytek čaje, když mi přišla SMS. Cizí číslo. Žádné jméno, žádný pozdrav. Jen:
„Dej 250 g hladké mouky, 150 g cukru, 2 vejce, špetku soli…“
Zamračila jsem se. Recept? Nejspíš omyl. Ale něco mě nutilo číst dál. Celý ten postup jsem znala nazpaměť. Takhle přesně dělávala koláč moje babička. Stejné množství, stejná slova, dokonce i ta zvláštní poznámka na konci: „Peč, dokud tě to nepřestane bavit. A pak ještě 10 minut.“
Zavřela jsem oči. Tenhle koláč voněl mým dětstvím. Pekla ho každou neděli, když jsme s bráchou přijeli na víkend. A vždycky říkala, že je to rodinné tajemství.
„Nesmíš ho nikomu dávat, slyšíš? Jen jednou, až už tu nebudu – někomu, kdo to potřebuje.“
Babička zemřela před třemi lety. Od té doby jsem koláč nepekla. Ne že bych neměla chuť – ale… bylo to jako rituál, který se dělal jen u ní doma, u starého stolu s prasklým ubrusem. Bez ní to bylo moc tiché.
Zírala jsem na mobil. Napsala jsem:
„Kdo jste?“
Odpověď nepřišla. Čekala jsem ještě pár hodin. Zkoušela jsem volat, ale číslo neexistovalo. Doslova – mobil mi hlásil, že číslo není přiřazené žádnému operátorovi.
Ráno jsem šla na trh. Koupila jsem třešně – babička vždycky říkala, že nejlepší koláč je s třešněmi, co si člověk vyloupe sám. Doma jsem vytáhla zástěru a přesně podle SMSky začala. Mouka, cukr, vejce. Když jsem do těsta přimíchala třešně a celé to vložila do trouby, rozhostil se v bytě ten známý, těžko popsatelný klid.
Koláč voněl jako návrat domů.
Ještě ten večer jsem zajela za tátou. Seděl v křesle, televize hrála, ale on měl zavřené oči. Podala jsem mu kus koláče.
„Je jako od mámy,“ řekl tiše. A pak dodal: „Dlouho jsem ho neměl.“
Vytáhla jsem mobil a ukázala mu tu zprávu. Přečetl si ji, zamračil se – a pak zbledl.
„Tohle… psala tvoje babička mně. Před lety. Před mojí maturitou. Úplně stejná slova. Měla pocit, že jsem nervózní. A poslala mi to jako vtipné povzbuzení.“
Zatajila jsem dech.
„Ale to nejde… to číslo neexistuje.“
Táta pokrčil rameny.
„Možná to je jen náhoda. Ale možná… možná máma ví, že to potřebuješ teď ty.“
Ten večer jsem zkusila odpovědět znovu.
„Děkuju. Upekla jsem ho.“
Odpověď nepřišla. Už nikdy. Ale od té chvíle jsem měla pocit, že všechno, co jsem potřebovala vědět, už v tom koláči bylo.
