Článek
V pondělí přišel dopis bez odesílatele.
Otevřela jsem ho bez váhání – bylo na něm moje jméno, moje adresa.
Ale už po prvním odstavci mi došlo, že není pro mě.
Mluvilo se tam o dědictví po strýci Ludvíkovi. Já žádného Ludvíka nemám.
Navíc – dopis od notářky z Brna. A já žiju celý život v Plzni.
Neřešila jsem to. Chyba na poště, stane se.
Jenže o dva dny později přišel další.
Tentokrát přání k narozeninám – od ženy jménem Marie, s podepsaným „tvá mamka“.
Dojalo by mě to, kdyby má mamka neumřela před třemi lety. A jmenovala se Hana.
Nejdřív jsem to brala jako shodu okolností.
Ale dopisy přibývaly.
Úřední oznámení, objednávky z e-shopů, pohlednice z Itálie. Všechno adresované mně – Kateřina Novotná, Plzeň, ulice i číslo sedělo.
Ale obsah nikdy neodpovídal mému životu.
Jednoho večera jsem si všimla drobného detailu.
Na jednom z dopisů byl zpáteční štítek – a v něm stejné jméno i adresa, ale s poznámkou: „Brno – Židenice.“
Zamrazilo mě.
Jak může někdo mít moje jméno, moji přesnou adresu – jen v jiném městě?
A proč to všechno teď končí u mě?
Rozhodla jsem se jednat.
Zavolala jsem na poštu, pak na centrálu. Ověřovali, přepojovali mě, slibovali, že to „prověří“.
Nic se nestalo.
Začala jsem hledat sama.
Našla jsem databázi obyvatel – veřejné registry, sociální sítě.
A tehdy jsem ji objevila.
Kateřina Novotná.
Rok narození stejný. Stejná adresa – ulice, číslo popisné – jen v Brně.
A to nejděsivější?
Vypadala jako já.
Profil měl málo fotek, ale na jedné jsme si byly skoro k nerozeznání podobné.
Možná jiný účes, možná jiné rysy, ale… tohle nebyla obyčejná shoda jmen.
Tohle bylo jako dívat se do zrcadla.
Napsala jsem jí.
Odpověď přišla za tři dny.
„Já vím, že ti to začalo chodit. Nechci ti ubližovat. Ale taky nechci být zapomenutá.“
Nechápala jsem. Co tím myslí?
Odepsala jsem znovu. A tentokrát přišlo něco jiného.
Staré PDF.
Naskenovaný výpis z porodnice.
Dvě jména. Dvě dívky. Stejný čas narození.
Přesně o půlnoci.
Jediný záznam.
Dvojčata?
Ale moji rodiče mi nikdy neřekli, že bych měla sourozence. A zvlášť ne sestru-dvojče.
Zavolala jsem tátovi. Po dlouhém mlčení přiznal:
„Po porodu řekli, že druhé dítě zemřelo. Ale máma… máma vždycky říkala, že něco nesedí.“
Nemohla jsem dýchat.
Co to všechno znamená?
Záměna? Utajení? Proč?
Kateřina z Brna mi napsala naposled:
„Vím o tobě už dlouho. Ale musela jsi být ta, kdo mě najde. Já jsem byla ta zapomenutá. Teď jsme dvě. Tak snad už nikdy nebudeme samy.“
Od té doby jsme si několikrát volaly.
Není to jednoduché.
Dva úplně jiné životy. A přesto tolik společného.
Pošta už chodí správně.
Ale někdy si říkám – možná to všechno začalo schválně.
Protože některé dopisy nechodí omylem.
Někdy jsou poslané osudem.
