Andělů křídla z perleti

Říká se, že křídla andělů jsou z peří a aby mohli létat, v pomoc Boha, jehož milují, pevně věří.

Následující příběh je o malé dívce, která měla jedno dětské přání. Jmenovala se Rozárka a už v pěti letech si přestala stříhat vlasy.

Když jí bylo rodiči vytýkáno, že sahají po pás a je vhodné, aby si je ostříhala, vždy se na ně vyčítavě podívala, a její výraz ve tváři naznačoval otazník, který měla v očích.

Přestože nemluvila, uměla naklonit hlavu a zpytovat srdce těch, jež milovala. A oni vždy také přestali mluvit.

Měla zlaté vlasy, připomínaly jasně žlutý len, či vlnu, a každého rána si je před zrcadlem rozčesávala. Nikdo vlastně nevěděl, co si zrovna myslí. Narodila se hluchoněmá.

Tato vada, kterou trpce pociťovali především její rodiče, ji samotnou nijak netrápila. Často se usmívala, a její oči - ty byly těmi nejpomněnkovějšími, jaké mohou být.

Vyskytovala se u ní jedna neobvyklá věc, - než šla spát, prohlížela si každý večer jeden obrázek. Dělala to neustále, a vždycky ho zase vrátila zpátky do krabičky. Do krabičky s perleťovou šňůrkou. Jednou večer si jí maminka s tatínkem tajně všímali, ale nechtěli, aby to věděla. A ona je skutečně neviděla.

Rozárka se už chystala jít spát, a převlékala se do bílé noční řízy, dlouhé až ke kotníkům, ale vlastně ještě o něco delší, takže jí konec té řízy sahal k nártům malých chodidel.

Usedla na postel s bílou peřinou a stejně bílým polštářem a v rukou měla krabičku. Otevřela ji a vzala si obrázek do dlaní.

Tatínek s maminkou se zatajeným dechem ji zpovzdálí pozorovali, byli schováni za závěsem u dveří jejího pokoje.

„Jaký že to vlastně je, ten její malý poklad?“ ptali se. A přesto, že na něj dobře nedohlédli, všimli si, že na něm je namalována Panna Maria s děťátkem.

Velmi je to udivilo, protože v Boha přece nevěřila, tak kde se to v Rozárce vzalo? Takhle uvažovali.

Obrázek si chvíli prohlížela a potom jej přiložila ke rtům. A políbila. To jim vzalo dech! Jejich sluníčko má rádo Panenku Marii? Ale zeptat se jí na to nemohli, vždyť její ústa byla němá a nemohla by jim odpovědět.. Šli tedy potichu pryč a než usnuli, hovořili o tom, co viděli, ve své ložnici.

I Rozárka ve svém pokoji ulehla a usínala. Okno bylo pootevřené a měsíc ozařoval místnost stříbro-žlutou září a měsíční paprsky se na stolku dotýkaly víka skříňky s perleťovou šňůrkou.

Nemohla usnout, což u ní bylo neobvyklé, a tak se trápila. Už chtěla vstát a jít se do kuchyně napít, když se znenadání velmi ulekla! Skříňka byla otevřená, ale ona ji přece zavřela. Pootočila hlavu směrem k oknu a úplně zkoprněla. Před oknem stáli dva chlapci, oba v bílé dlouhé říze podobné té, kterou měla na sobě, a ta jim sahala až k nártům chodidel, jež je částečně přikrývala.

Jeden z nich, jak si všimla, byl starý asi jako ona, a menší než ten druhý. Měl ale na chlapce vlasy jako dívka, sahaly mu k ramenům, a ten vyšší měl taky dlouhé vlasy k ramenům. Stáli tam a dívali se na ni, jako by se báli, že se jich bude bát. A Rozárce bušilo srdce jako splašené, ale o pomoc volat nemohla.

Cítila se v tu chvíli bezmocná a a opuštěná, ale tma v pokoji jako by se nad ní slitovala. Kolem obou chlapců zářilo slabé bílé světlo. V tu chvíli její pocit strachu ustupoval, protože byla okouzlena.

Ten menší kluk měl vlasy úplně stejné jako ona! Zlaté a vlnité, jako když se houpe zlatá voda na moři, když jí pohybuje vítr. Menší hoch, s jehož očima se střetla, jí připadal, jako by se znali.

Ale odkud? - To nevěděla… Oba dva na nic nečekali a lehkými krůčky se k ní vydali.

- Začala mít zase trochu strach, jenže ten malý se tvářil moc mile. Posadil se kousíček od ní a přerušil napjaté ticho. Řekl jí:

„Buď pozdravena, Rozárko! Nevadí ti, že ti tak říkám?“

– A ukázal prstem na postel, kde seděl. Zakroutila hlavou, ulevilo se jí, a tak moc se jí líbil! Pomyslela si, že je mu určitě tolik, co jí, ano, úplně stejně!

Měl, jak si všimla, mírně zčervenalou tvář a velké modré oči. Jeho rty jí připadaly sladké jak maliny. V duchu se zamyslela, že takoví kluci snad ani nejsou a trochu se styděla.

Litovala, ach jak moc, že mu nemůže nic odpovědět. Ale on – připadalo jí, jako by to všechno věděl a řekl:

„Já jsem Jessiel, ale říkej mi Jessi, jestli chceš.“ - A vztáhl ruku k jejím rtům. Dotkl se jich zlehka, jako když motýl usedne na květinu.

Byl na chlapce jejího věku velmi neobvyklý, takový - řekla by -, tajemný.

„To je zvláštní jméno,“ odpověděla a náhle se zarazila! „Já mluvím!“

Jessiel chtěl, aby poznala, že to byl on, kdo jí vrátil řeč. V ten okamžik už začala tušit, že nejsou z našeho světa, ale z uvědomění si této myšlenky se chvěla. A když světlo kolem nich o něco víc zesílilo, všimla si, že za jejich zády jsou křídla! Zčervenala, a najednou nemohla popadnout ani dech! „Jsou andělé..“

Jessi sklopil hlavu a nehal ji chvíli, aby se nebála. „Nepřišli jsme ti ublížit, sestřičko,“ pronesl jak nejjemněji uměl. „Ale jestli si to přeješ, můžeme odejít..“ To dodal takřka plaše, sám si to nepřál. A Rozárka tím více!

Vždyť tenhle anděl jí přirůstal k srdci, sotva ho uviděla. Byl tak krásný!, až si přála, aby s ní zůstal, protože když odejde, už se s ním víckrát neuvidí. Ten druhý anděl stál u postele vedle Jessiela. Představil se jí: „Já jsem Rafael.“

Rozárka k němu pozvedla oči a tu si teprve povšimla zlaté čelenky se symbolem, kterému nerozuměla, zářil svatostí!

„Neboj se, Rozárko,“ řekl jí Jessiel. „Jsem tvůj strážný anděl. Rozhodl jsem se být blízko tebe, protože tě mám rád už od doby, kdy ses narodila.“

To Rozárku dojalo a pochopila, že andělé jen vypadají jako děti, ačkoliv jsou starší, a možná víc než všichni lidé. Otočil se k vyššímu andělu a řekl jí: „Je princem andělů, přináší ti uzdravení a dnes za tebou přichází, protože jsem ho o to požádal.“

Jessiel byl andělem na kůru a zpíval v nebesích ve sboru chvály Pánu Ježíšovi. Zpíval dokonce krásněji než ostatní. „Pán ti vrací zdraví, mé dítě,“ řekl princ andělů Rafael, a Rozárka netušila, co má říct. Nakonec však přece: „Budu mluvit i zítra?“

„Budeš mluvit a slyšet jako každý.“

Rafael byl přísný, jak se jí zdálo, ale přitom nesmírně hodný. Přesto jí bylo moc líto, že až odejdou, už je neuvidí, hlavně Jessiela. Měla v očích slzy a přála si, aby neodcházeli, tak moc je za tu chvíli měla ráda.

Jessiel jí prozradil: „Má křídla jsou z perleti, sestřičko, jako šňůrka na tvé skříňce s obrázkem.“ Rozárka se rozplakala, ale donutil ji zasmát se. I on se smál, a Rafael je nechal.

V dávných dobách sám pomohl jednomu mladíkovi najít svou budoucí ženu. Tím byl Tobijáš, Tóbitův syn, jenž pohřbíval své bližní v době těžké pro národ. Tóbit byl slepý a Rafael ho uzdravil. Řekl mu: „Ty jsi měl pochopení pro druhé a já mám nyní pochopení pro tebe. Tóbite, uzdravuji tě z tvé slepoty!“

Tato věc je v Písmu a o Rafaelovi se ví, že stojí blízko Boha a je jedním ze sedmi nejvyšších andělů. A přestože na nebi jsou jich zástupy tisíce tisíců, on je jejich princem, jehož posláním je uzdravovat. A to je ten nejvyšší dar, jaký existuje.

Pro ni bylo ale cennější, že se setkala s Jessielem, to on byl jejím hrdinou, který jí vyžádal, že zase mluví, musel ji tedy milovat! Vzal její ruku do své, a když pozvedla oči, Rafael už v místnosti nebyl. Zůstali tu spolu. A Rozárka usínala, a ruku měla v jeho dlani.

Ráno se probudila a rychle se na posteli posadila. Hledala v pokoji Jessiela, ale nebyl tady. Přemýšlela, že by se jí to vše jen zdálo?

Z obavy nepromluvila, co když je zase němá? A aby to zjistila, vstala a šla do kuchyně, kde maminka s tatínkem chystali snídani.

„Dneska spí Rozárka nějak dlouho, měla bych ji jít probudit.“ „Máš pravdu,“ odpovídal Rozárčin tatínek, ale sotva dopověděl, stála na prahu dveří. Maminka jí v dorozumívací řeči ukazovala, že ji vítá, a ať se jde posadit ke stolu, na němž byly připravené rohlíky s máslem a kakao. Tatínek jí popřál dobré ráno.

Rozárka popošla ke stolu, posadila se na židli a chvíli se na oba rodiče s láskou dívala. Měla oči nějak podivně smutné, a mamince se zdálo, že v nich vidí slzičky. Pohladila ji a zeptala se: „Nejsi nějak smutná, Rozárko?“ Našla odvahu a s pomyšlením na svůj krásný sen, si řekla v duchu: „Jestli se mi to nezdálo a Jessiel je skutečný, tak teď promluvím. Vzpomněla si na slova prince andělů:

„Budeš mluvit a slyšet jako každý..“

- Ta věta zněla v její mysli tak pravdivě! Podívala se na rodiče a byla náhle velice vážná. Čekali jako vždycky, až jim naznačí odpověď, ale stalo se něco neuvěřitelného: Rozárka promluvila: „Nejsem smutná, maminko…“

Tatínkovi spadl chléb s máslem na talíř „Rozárko! Ty mluvíš?“ Maminka byla tak ohromená: „Holčičko moje!“ objala ji a přitiskla ji k sobě.

To bylo ráno, plné štěstí, a radost nebrala konce.

„Jak to? Jak se to stalo?“ ptali se maminka i tatínek, jeden přes druhého, a stále se z toho štěstí nemohli vzpamatovat.

Rozárka sklopila hlavu. Její radost vystřídal žal, a odešla do svého pokoje. Posadila se na postel a srdceryvně se rozplakala.

Náhle si však uvědomila, že je průvan a tak vstala a zamířila k oknu, jenomže, jak si všimla, bylo zavřené. Vítr z okna nefoukal; „a odkud tedy?“ ptala se. Na stolku vedle ní byla krabička s perleťovou šňůrkou. Chvíli se na ni dívala a potom ji vzala do rukou, otvírala víko a když ho otevřela, pocit štěstí ji úplně přemohl. U obrázku s Panenkou Marií a děťátkem, na dně krabičky, leželo pírko z perleti. Ihned si vzpomněla na slova Jessiela:

„Má křídla jsou z perleti, jako tvá šňůrka, sestřičko. Rozhodl jsem se být blízko tebe, protože tě mám rád už od doby, kdy ses narodila.“

Celá rozzářená se vrátila do kuchyně a vrhla se mamince kolem krku.

„Maminko, já jsem šťastná! Už mi není smutno…“

Večer odcházela do pokoje a usedala na postel. Zašeptala:

„Já vím, že tě nemůžu vidět každý den, ale přijď za mnou aspoň ve snu. Mám tě ráda, Jessieli.“

- Od onoho večera už za Rozárkou znovu nepřišel. Každý večer však líbala ten obrázek, schovaný ve skříňce. A děkovala Bohu, že poznala lásku.

Rozárka nastoupila na střední školu a začala studovat. Byla jako každá jiná dívka a ráda mluvila o spoustě věcí jako její spolužačky a kamarádky. Rostla do krásy a měnila se v ženu. Čas plynul a ona - jako každý člověk mladého věku - byla unášena proudem dění. Starosti o školu jí zaměstnávaly natolik, že pomalu na své smutné dětství a setkání s Jessielem zapomněla. Zajímal se o ni nejeden spolužák, usilující o její přízeň, ale Rozárka myslela jen na učení a z kluků si dělala spíš legraci. Měla rok před maturitou a se školou se chystala odjet na lyžák.

„Nezapomeň si lyže,“ škádlili ji, a Rozárka jim to oplácela. Byli všichni docela kamarádští, a tak se moc těšila, jaký ten týden na horách bude, a kolik legrace si s nimi asi užije. Ubytovali se na horské chatě; společně s nimi i jeden mladík, ale ke škole nepatřil. Rozárka spěchala na snídani a naběračkou si nalévala čaj do hrnku.

„Ať se neopaříš,“ dobíral si ji vtipálek Toník. „Dík za varování, Toníčku, vzal sis ubrousek?“ Oplácela mu a zase ho dostala, a všichni mu přinesli ke stolu ubrousek, aby si to ještě víc vychutnali.

„Jo, to je fakt vtipný!“ bránil se marně celý zahanbený. Po snídani šli pro lyže a Rozárka s nimi. V malé místnosti jich byly spousty. A tam, zády k ní, stál a vybíral si ty své… on. „Sice tě ještě neznám, ale moc se mi líbíš,“ pomyslela si, a brala si svoje lyže. Otočil se a chtěl odejít, a jejich pohledy se střetly. Měl velké modré oči a opálenou tvář, a jeho vlasy až po ramena – ty byly jako jasně žlutý len.

„Ahoj, promiň,“ nechtíc o ni zavadil. Jeho čeština byla sice dobrá, ale bylo znát, že se má ještě hodně co učit, aby mluvil dobře. Nebo se jí to jen zdálo? „Ahoj…“. a dál už nic neřekla. Usmál se a odcházel ven, do sněhu, obklopujícího chatu v metr a půl vysokých nánosech. Vyšla také a stála blízko něj, lyže jí spadly. „Jsem nešika,“ podotkla a on jí pomáhal, zatímco uhýbala pohledem. Nevěděla, proč je najednou tak nesvá.

Lyže klaply na alpinách a neznámý kluk sjížděl někam dolů. Dívala se chvíli za ním, a vyrazila. Sjížděl kopec a vířil kolem sebe sníh. Když se mu přiblížila, měla ho plné oči a sekla sebou jak poleno. Ohlédl se a rychle mířil k ní, vystupoval bokem po lyžích a konečně jí podal ruku. „Jo, dík.“ Bylo to tím srázem, že se na něj svalila a spadli spolu do sněhu. Zasmáli se a to je víc sblížilo, ale mluvil opravdu špatně. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho a když jí odpověděl, bylo jí už jasné, proč má tak špatnou výslovnost. - Je Američan.

„Jessi,“ představil se a nechápal chvíli, proč je tak náhle vážná a nemluví, jen se na něj dívá s otevřenou pusou, jako by snad spadl rovnou z nebe. Otřepala se a před očima měla rázem dávnou vzpomínku. Vzpomínku na anděla, na kterého už skoro zapomněla, ale díky němuž poprvé poznala, co je to láska.

Otírala si sníh z očí, i když v nich už žádný neměla, a pocítila lítost. Ta vzpomínka bolela! Opět se k němu otočila: „Děkuji, že jsi mi pomohl, lyžuji poprvé.“ „To je vždycky v něčem,“ odpovídal. Rukou si zašmátral pod bundou a něco hledal, a úlevně si oddechl: „Je v pořádku.“

„A co?“ zeptala se. „Ten řetízek…“

„Říká se jen řetízek,“ opravila ho.

„Aha.“

Odepnul si ho a zazářil mu v ruce. „Můžu se podívat?“ - Ochotně jí ho podal. Byl to zlatý medailonek.

„Otevři ho, jestli chceš“ a Rozárka to udělala. V malém zlatém kalíšku byl miniaturní obrázek Panny Marie s děťátkem. „Ten mám od maminky,“ vysvětloval.

Chvíli si ho překvapeně prohlížela: „Je nádherný, taky mám takový, dost podobný,“ dodala. Pomalu byla jako omámená a nevěděla, co se s ní děje. „Je snad život nějaká hra? Nebo má osud smysl pro divný humor?“ divila se a chvíli přemýšlela, jak moc jí tenhle Jessi připomíná zjevení naděla z dětství. „Jenom jsi trochu odrostl, ale z oka jsi mu určitě vypadl..“ skrytě uvažovala.

Vracela mu medailonek a jejich oči tam uprostřed kopce, neuhnuly.

- „Věříš v anděly, Jessi?“ ptala se ho, když spolu seděli u večeře a ostatní na ně jen škodolibě pomrkávali. „Věřím. Proč se na tohle ptáš?“ – Rozárka ale netušila. Něco silného jako magnet ji k němu přitahovalo. Jeho zvláštní řeč, v níž slyšela ozvěnu dávných slov anděla Jessiela, v ní vzbuzovala sílící sympatii, a nedokonalost, výslovnost a nebo - kdo ví, co ještě dalšího, v ní probouzelo něco tajemného, cítila se s ním moc hezky. Nechtěla si připustit, že by se poprvé od dětství znovu zamilovala, a zase by ji to ani ve snu nenapadlo! „Je snad láska diktátor?“ zase přemýšlela. Ale i Jessi na ní mohl oči nechat.

Upoutávali zvědavou pozornost školní skupiny a nezůstalo bez řečí.

„Takže se vracíš za týden do Ameriky?“ – Jessi jen pokrčil rameny a najednou nechtěl odpovědět. Čím to bylo, že se tam teď vůbec netěší? Vždyť kolik toho měl v plánu! Kamarádi, škola, a další. Jejich večeře předznamenávala brzké odloučení, jež nikomu z nich nebylo příjemné. Další den lyžovali už jen spolu, měli to vyprošeno. Drželi se za ruku, když šli do jídelny a třída si zvykala, že Rozárka má kluka. Toník to samozřejmě nemohl nechat bez poznámek, když je míjel s táckem kolem stolu:

„Blonďáci patří k blonďačkám, tak to má být.“

Usmáli se na sebe, a jejich dlaně se sevřely o to pevněji. Den před odjezdem šli spolu na večeři, jako vždycky. Byla jejich poslední - a oba byli vážní, do řeči jim moc nebylo. Ani Tonda to nezachránil svými vtípky, dokonce si jich většinu odpustil. I on si uvědomil, že dva zamilovaní se spolu loučí a to není k posměchu, tak hloupý nebyl.

„Chci, abys tohle měla.“ Podal jí medailonek. „To nemůžu, Jessi, máš ho od maminky.“ Podívala se na něho a snažila se, aby neviděl, že má slzy v očích. „Říkala jsem ti, že mám podobný, … jenom ne medailonek, ale skříňku.“ „Skříňku?“

„Takovou malou, s perleťovou šňůrkou. A v ní ještě něco…“

Jessi byl zvědavý a osmělil se zeptat: „A co ještě?“ Rozárka nevěděla, jak by mu to měla vysvětlit. Zbýval však poslední den, než se spolu rozejdou a - každý půjde svou cestou, jak už to v životě bývá, když jsou dva lidé daleko od sebe, a možná se už nikdy nesetkají. Přesto se rozhodla:

„Když jsem byla malá, byla jsem hluchoněmá. A jednou v noci, nemohla jsem usnout…“ Přestala mluvit, jako by se obávala, že ji nepochopí.

„Co se stalo tu noc?“ Díval se na ni upřímně a jeho oči byly, jak se jí zdálo, hřejivé a chápavé. Mluvila dál, ať už ji pochopí, nebo ne.

„Zjevili se mi dva andělé,“ začervenala se. „Víš, tenkrát jsem žila v uzavřeném světě, neslyšela jsem a nemluvila, ale měla jsem obrázek, jaký máš ty.., a když jsem si ho prohlížela, asi už po sté, tak ten anděl ke mně přistoupil - a ten druhý, a dotkl se mých rtů a já jsem promluvila…“

Jessi naslouchal a Rozárce věřil, neměl důvod jí nevěřit. A ona statečně dokončila svůj příběh: „Zamilovala jsem se. Do anděla… Řekl mi, že mě zná od narození a stará se o mě, a že je mým strážným andělem…“

Poslouchal ji a cítil, jak ji miluje. Neuměl si představit, že zítra jí řekne: „Tak ahoj, a měj se krásně,“ a odjede na letiště. Pocítil hněv k osudu a pomyslel si: „Proč to tak v životě je? Copak lidi nemají být spolu, když se najdou? Proč musím zrovna teď být Američan a bydlet na druhé straně planety? Abych byl od ní co nejdál?“ - Ale slova v mysli nebyla nic platná.“ Zeptal se: „A řekl ti, jak se jmenuje?“ Rozárce to právě v tuhle chvíli připadalo úplně praštěné, ale co se má říct, to se říct musí, a tak to dopověděla: „Představil se a řekl mi: „Já jsem Jessie.“

Sklopila hlavu, nevěděla, jak to vezme, co se bude dít, že se jí vysměje a bude ji považovat za blázna, ale neměl. Šli spolu ven a dívala se na oblohu.

„Nevíš, proč je na horách tak velký měsíc?“ Uchopil ji kolem ramen

„Připadá mi spíš, že je ledový a nelítostný.“ Souhlasila.

Stáli proti sobě a mrazivá zima jim ustupovala. Zdálo se, že sníh roztával a měnil se v řeku, stékající z kopců.

… Líbali se dlouho, a ačkoliv by jim leckdo jenom tiše záviděl, jejich duše v těch polibcích plakaly.

Šli na pláň a od chaty se hodně vzdalovali. A když necítili chuť se vracet zpátky, rozhodli se beze slov, že tady daleko spolu zůstanou, že se nerozejdou, protože k sobě patří.

Osud je spojil tajemným příběhem z Rozárčina dětství a zázrakem jejího uzdravení. Spojené dlaně k sobě přimrzly. Připomínali dva sněhuláky, kteří roztají až s příchodem jara. Ulehli vedle sebe a schoulili se k sobě. Zapomněli na čas, a marně je všichni hledali. Nemohli je najít, protože Jessi a Rozárka byli od chaty daleko, velmi daleko…

Bylo jim teplo; a přestože nemohli udělat ani jediný pohyb rukou nebo nohou, cítili se šťastní. Nakonec usínali; schouleni k sobě.

A přece je někdo našel!

- Malý kluk, - jenž v mrazivé, sněhem zaváté pustině šel právě kolem; a s ním ještě jeden, o něco vyšší chlapec. Měli vlasy po ramena - a vlály; i když vítr nefoukal, … noc byla velmi tichá.

„To je zvláštní, Jessi, podívej..,“ mířila pohledem někam v dál, před sebe. Ale neměl už sílu se ohlížet. Jen ji poslouchal, a její hlas ho hřál u rtů. Než zavřeli oči, zašeptala v jeho náručí:

„Oni si nesou světlo…“

Příběh zamilovaných, kteří se setkali s anděly s perleťovými křídly…