Článek
Každý, kdo si někdy sáhl na dno, ví, že démoni nezmizí jen proto, že se vám jednou podařilo říct „dost“. A Bořek Slezáček to ví možná nejlíp ze všech. Třináct let zpátky procházel léčbou, která mu změnila život. A i když už dávno nepije, nikdy si neříká, že má hotovo. To je první velký rozdíl mezi člověkem, který přežil závislost… a člověkem, který se k ní může kdykoli vrátit.
Dnes se Bořek vrací do prostředí, které kdysi potřeboval k přežití – ale už ne jako pacient. Chodí do denního stacionáře, kde probíhají skupinové terapie pro lidi na dlouhé cestě od alkoholu. Setkává se s nimi, mluví o jejich životě po léčbě, o plánech, o strachu, i o tom, co je čeká venku. Není terapeut. Nepoučuje. Nehraje si na odborníka. Je tam jako člověk, který si prošel stejným peklem – a ví přesně, co říká.
A právě tahle poloha je často víc než diplom nebo praxe. Závislý člověk totiž pozná, kdo mluví „z papíru“, a kdo mluví z vlastní rány. A Bořek mluví z rány. Ze zkušenosti. Z toho tichého poznání, že kdo někdy bojoval s alkoholem, ten ví, že to není nemoc, kterou jednou přeležíte.
Jedna z největších lží v léčbě závislostí zní: „Jsem vyléčený.“ Tohle neříká žádný člověk, který to opravdu pochopil. Alkoholismus nemá tlačítko „konec“. Nemá vysvědčení. Nemá ceremoniál, kde vám někdo zatleská a řekne „hotovo, můžeš domů, už se tě to netýká“. To, co má, je každodenní práce. Každodenní vědomí, že démoni stojí v předsíni. A kdo si myslí, že je definitivně porazil, ten si koleduje, aby na něj zaklepali znovu – tentokrát silněji.
Je to paradox: největší šanci má ten, kdo ví, že nemá vyhráno. A přesně tenhle postoj Bořek předává lidem, se kterými dnes sedí v kroužku. „Není to konec. Je to cesta. A když ji budeš kráčet každý den, máš větší šanci než kdokoli, kdo si myslí, že už je za cílovou páskou.“
A pak je tu ještě jedna věc, o které se málo mluví: někdy člověku pomůže nejvíc to, že pomáhá ostatním. Bořek nechodí do stacionáře jen kvůli nim. Chodí tam i kvůli sobě. Protože každý rozhovor, každé svěření, každý příběh mu připomíná, odkud přišel – a kam se rozhodl už nikdy nevracet. Pomáhání druhým mu vlastně drží zrcadlo. A to zrcadlo říká: „Pokud chceš být silný zítra, musíš pracovat i dnes.“
Tohle není příběh o hvězdě showbyznysu. Je to příběh o člověku, který ví, že zlo nezmizelo, jen spí. A spící věci se musí hlídat. To není slabost. To je síla. Bořek ukazuje, že nejde o to se hanbit za minulost. Jde o to znát ji, nezapřít ji, pochopit ji – a vědět, že vám může kdykoli znovu stát za zády.
A možná právě proto dokáže být tak přesvědčivý pro lidi, kteří sedí naproti němu v kruhu terapeutické místnosti. Není tam jako moralista. Není tam jako celebrita. Není tam jako někdo, kdo přišel rozdávat moudra. Je tam jako člověk, který před třinácti lety padl. A pak vstal. A teď říká nahlas: „Padnout může kdokoli. Ale vstát je jen na tobě.“
A to je věta, kterou dnes potřebuje slyšet víc lidí, než si myslíme.
Každé srdíčko a každý komentář pomáhá, aby tenhle příběh nezmizel v šumu internetu.
A pokud mě chcete podpořit třeba symbolickými deseti korunami, stačí kliknout na „Podpořte autora“. Za vaši podporu ze srdce děkuju.
David Řezník
ZDROJE:
https://www.ct24.cz
https://www.irozhlas.cz
Veřejně známé citace a odborná vyjádření MUDr. Karla Nešpora.
