Článek
Když už nezvládneš dělat, že jsi v pohodě
„Bolí mě srdce, když píšu tyhle řádky.“
Takhle nezačíná běžný instagramový post. Není to výkřik pro lajky. Je to tiché volání o klid, které pozná jen ten, kdo někdy cítil, že se mu všechno hroutí a on se přitom musí tvářit, že to má pod kontrolou.
Kateřina Klinderová alias Kundosaki se nezhroutila na pódiu. Udělala to doma, v tichu, mezi plenami, povinnostmi a všední únavou. A místo aby dál dělala, že „žije sen“, zvolila pravdu. Řekla nahlas to, co tolik žen cítí, ale bojí se přiznat – že se necítí dobře, že nejsou silné, že se někdy jen chtějí na chvíli schovat.
Rozchod, který nikdo nečekal
S partnerem Tomášem tvořili pár, který působil jistě. Společné projekty, smysl pro humor, propojení duší i těl. Když se narodila dcera Dita, pojmenovaná po zesnulé mamince Kateřiny, zdálo se, že příběh má šťastné pokračování.
Jenže někdy i ty nejpevnější vztahy zlomí právě to, co mělo spojit — příchod dítěte, únava, tlak, strach, ticho. A pak jednoho dne zjistíš, že už nemáš sílu mluvit, ani mlčet. Že tě partner neudržel, ale vlastně za to nemůže. Protože ani ty sama nevíš, kde ti začala unikat půda pod nohama.
Když tělo mluví dřív než mysl
„Každý den je pro mě náročnější a bolestivější než ten předchozí,“ napsala.
Tohle není fráze. Je to fyzická pravda. Když se dlouho přetvařuješ, tělo tě přestane poslouchat.
Zavíráš se do sebe, ztrácíš chuť k jídlu, k lidem, k práci. I k radosti.
To není slabost, ale reakce duše, která už nemá kam ustoupit. A právě tady začíná něco, čemu se říká psychická obnova — okamžik, kdy se přestaneš snažit být tou, kterou od tebe všichni čekají, a začneš být tím, kým jsi opravdu.
Matka, ne hrdinka
„Chci být v pořádku kvůli malé, to je pro mě priorita.“
To je jedna z nejdojemnějších vět, které může matka napsat. Ne proto, že by zněla vznešeně, ale protože je syrově pravdivá.
Být matkou neznamená být hrdinkou. Znamená vstát i ve chvíli, kdy bys nejradši zůstala ležet. Znamená zvládnout bolest a přitom neuzavřít srdce.
A někdy to znamená přiznat, že ti to nejde – a i to je odvaha.
Provokativní jméno, pravdivé srdce
Kundosaki. Jméno, které má v sobě provokaci, ironii i výsměch všemu, co je „správné“. Ale za tím vším je žena, která si sáhla na dno a místo cynismu zvolila upřímnost.
Její veřejná osobnost vždycky pracovala s humorem, nadhledem a vulgaritou, která spíš chránila než útočila. Jenže teď odložila všechny štíty. A tohle gesto — říct lidem „nejsem v pohodě“ — je v dnešní době možná ten největší projev síly.
Sdílení není slabost Psychologové často říkají, že mlčení bolí víc než slova. Když o bolesti nemluvíš, nerozplyne se. Jen tě tiše rozežírá zevnitř, dokud se neprojeví v těle nebo v duši.
Tím, že to napsala, udělala první krok ke změně. Přetvořila bolest v sdílený prostor. A právě to je princip terapie — dát bolesti tvar, aby ji bylo možné unést.
Je to i poselství pro ostatní: že sdílení není slabost. Že se nemusíme bát říct, že něco nezvládáme. Že někdy cesta k uzdravení začíná obyčejnou větou: „Už nemůžu.“
Síla zůstat člověkem
Kateřina ve svém textu neobviňuje. Nepíše o tom, kdo odešel. Nepřetváří svůj příběh do heroické verze. Jen konstatuje, že už nemůže dál dělat, že zvládá.
A to je lekce, kterou bychom měli slyšet častěji — že neúspěch není selhání, ale chvíle, kdy se život rozhodne nás znovu naučit dýchat.
Odvaha, která léčí i jiné
Když někdo s tak velkým dosahem otevřeně mluví o psychickém vyčerpání, má to smysl. Protože v tichu svých bytů tohle žijí tisíce lidí, jen o tom nemluví.
A pak přijde jeden upřímný příspěvek, který v tobě něco zlomí. Ne bolestí, ale úlevou, že v tom nejsi sám. A možná právě to je ten největší dar, který Kundosaki svým sledujícím dala — ne zábavu, ale odvahu být opravdoví.
Kruh, který se uzavírá
Pár měsíců před rozchodem sdílela radostnou zprávu o narození dcery. Napsala tehdy: „Porodila jsem dceru s tvým odkazem.“ Odkazem své zesnulé maminky.
Dnes, když čteme její slova o bolesti, má ten příběh další rozměr. Ztráta a nový život. Bolest a láska. Konec a začátek.
A možná právě to je podstata všeho — že život se nedá vyhrát. Dá se jen žít.
Díky za každé srdíčko i komentář.
Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, využijte tlačítko Podpořte autora.
Každá Vaše koruna mě vůči Vám zavazuje o to víc.
Děkuju,
David
Zdroj:
Instagram Kateřiny Klinderové
