Článek
Čtyři dny.
Krátké jako nadechnutí, dlouhé jako rok.
Člověk chodil do práce, vařil, přejížděl prstem po displeji, ale v hlavě mu pořád zněla stejná otázka:
„Co se tam děje?“
A mezi zveřejněnými větami se usazovalo ticho, které známe jen z nemocničních chodeb.
To ticho, kde se pravda ukrývá za zdvořilými slovy.
My, Husákovy děti, jsme přišli o mediálního tatínka.
Ne o toho domácího.
O toho druhého — hlas, který je u člověka dřív, než se stihne probudit.
O doprovod při prvním šálku kávy, při ranním zmatku, při cestě, kdy nebe ještě nesvítí.
Rádio je zvláštní společník: nevidíš ho, ale pouštíš ho k sobě tak blízko, že se stane součástí dne, aniž si toho všimneš.
A přesně tak tam byl on.
Když Patrik ztichl, ztichlo i naše ráno.
Byl jako světlo, které neoslňuje, ale dává jistotu, že den se nezlomí.
Byl přítomnost — tichá, stálá, nevykřičená.
A najednou ta přítomnost zmizela a člověk nevěděl, proč má pocit, že ztratil něco, co nikdy nevlastnil.
Možná proto, že jsme s ním zestárli.
A možná proto, že některé hlasy jsou víc než jen zvuk.
A přesto nás spojily ty čtyři dny.
Bylo fascinující to sledovat.
Lidi, kteří se roky hádají, najednou stáli na jedné straně.
V jediné otázce.
V jediném napětí, které se rozlilo po celé zemi.
Kdo chtěl vidět, viděl.
Kdo chtěl doufat, doufal.
Ale instinkt… instinkt je starší než slova.
A ten říkal, že tohle nebude návrat domů.
Bylo to odcházení, které jsme všichni poznali z vlastních životů.
Kroky dopředu a kroky zpátky.
Slova, která mají uklidnit.
A jiná, která se zabodnou do hrudníku tak tiše, že si toho člověk všimne až o chvíli později.
Už jsem to zažil.
To čekání u postele.
Ten podivný klid kolem sebe, když uvnitř je všechno sevřené.
A právě proto bylo tak snadné přečíst ta meziřádková sdělení.
Nebyla to senzace.
Byla to zkušenost.
Sdílená.
A bolestivě známá.
A potom přišla pospolitost, jakou jsem dlouho nezažil.
Tichá, opravdová.
Najednou se nikdo neptal, kdo koho volí, kdo co sdílí, kdo co řekl.
Na chvíli zmizely bubliny i spory.
Byla jen jedna generace, která si uvědomila, že ztrácí hlas svého rána.
Možná jsme tou soudržností byli překvapení.
Možná nás to i dojalo.
Protože jsme zjistili, že ještě pořád umíme být spolu.
Televizní nekrology byly jako obřad.
Nova i Prima zastavily čas způsobem, který se v českých médiích nevidí.
Moderátoři ztráceli hlas.
Oči jim vlhly.
Bylo to lidské, neinscenované, opravdové.
Jedině Česká televize zůstala tichá — a i to mělo svou váhu.
Možná to lidi zabolelo.
Možná to něco připomnělo.
Ale mlčení je taky postoj.
A já seděl doma a hledal slova.
Ne pro velkou bolest.
Pro tu malou, tichou, hlubokou.
Pro tu, která se neprojevuje výkřikem, ale zastavením.
Člověk totiž nepláče jen pro někoho, kdo odešel.
Pláče i pro sebe.
Pro všechna rána, kdy si myslel, že svět je ještě pevný.
Pro všechny chvíle, kdy si nevážil toho, co mu dělalo život snesitelnější.
My, Husákovy děti, jsme přišli o mediálního tatínka.
A konečně chápu, že ten pláč, který přišel, nebyl slabostí.
Byl odpovědí.
Byl poděkováním.
Byl tím nejtišším způsobem, jak říct:
„Byl jsi s námi tak dlouho, až jsme zapomněli, že můžeš odejít.“
A možná proto tolik bolel.
A možná proto tolik léčil.
Protože nepatřil jen jemu.
Patřil nám všem.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
Za to vám ze srdce děkuji, David.
Zdroje:
nova.cz
prima.cz
evropa2.cz
