Článek
Jedna písnička. A stačilo.
Nohavica otevřel téma, které v téhle zemi každý cítí, ale málokdo si dovolí říct nahlas: že hledáme viníky úplně na všechno. Abychom nemuseli hledat v sobě, aby nás realita nepřinutila přemýšlet, jestli jsme náhodou něco nepodělali sami.
A právě proto ta písnička zabolela — ukazuje příběh každého z nás, kdo si občas uleví větou: „Za tohle můžou oni.“
A tak zazpíval:
„Za všechno může Babiš, že baby marně vábíš, že se sám válíš v lůžku a marně brousíš tužku… Deprese se nezbavíš. Za všechno může Babiš.“
Tohle není útok. To je diagnóza společnosti.
A pak přitvrdil.
Protože když už člověk drží zrcadlo, tak pořádně. Zvlášť když ví, že už ho nikdo neumlčí, nikdo mu nezavře pusu a nikdo ho nepostaví do kouta jen proto, že říká věci, které nejsou populární.
„Za všechno můžou oni, oni nahoře paloni, loni. Kdyby jich tu nebylo, bylo, to by se krásně žilo, žilo.“
V té chvíli bylo hotovo. Pochopili všichni — ti, kteří to unesli, i ti, které to píchlo. A ozvali se ti druzí.
Protože potrefená husa se ozve vždycky. A když se ozve hlasitě, je to většinou proto, že něco zasáhne přesně tam, kde nemá.
A do třetice, jako důkaz:
„Za všechno může Putin. I za stav ústních dutin. Za to, že Baník rupl a komplet zhlupl, že brambory jsou dražší… Za všechno může Putin.“
Tady už ironie naběhla na plné obrátky.
Nohavica jen vzal větu, kterou denně slyšíme kolem sebe, a posunul ji do absurdna.
Kdo chce slyšet pointu, slyší ji.
Kdo potřebuje najít viníka, najde si ho i v téhle větě — i kdyby musel obejít svět dokola.
A tak to má být. Humor je někdy nejpřesnější skalpel.
A pak to otočil na sebe. Protože má koule.
A to je přesně moment, kdy se z písně stává výpověď.
„Za všechno může Nohavica, že Slováci majú Fica. A Poláci zase Tuska… A tři sta korun stojí pizza. Za všechno může Nohavica.“
Tady se ukázalo to nejdůležitější:
Že je mu 72 let.
Že už se nikoho neptá, co smí a co nesmí.
Že nepotřebuje potlesk ani omluvu.
Že může zazpívat pravdu úplně naplno — a ona si najde cestu sama.
A že se umí zasmát i sám sobě. To dokáže jen člověk, který se nebojí ani vlastního stínu.
A proč to lidi tak zvedlo ze židle?
Protože v té písni nejsme Babiš, nejsme Putin, nejsme Fico ani Tusk.
Jsme tam my.
Naše uraženost, naše pohodlnost, naše potřeba vždy najít „oni“ místo „já“.
A když nám někdo vezme tuhle berličku, začne to bolet. Protože pak už nezbývá nic jiného než se podívat na vlastní ruce.
Nohavica nespustil politický útok.
Nohavica spustil zrcadlo.
A to je vždycky to nejbolestivější.
Pro mě je na tom nejhezčí tohle
On už nemusí nic.
Nepotřebuje se zavděčit moderátorům, davům ani komentátorům.
Nestojí o pochvalu, lajky ani ideové táborové ohně.
Zpívá tak, jak člověk zpívá až ve chvíli, kdy ví, že už ho nikdo nevychovává.
Kdy už jen říká věci, které jsou pravda — i když bolí.
A možná právě proto ta píseň funguje víc než tisíc článků a komentářů. Protože hudba obejde rozum a jde rovnou do břicha.
A právě proto to část lidí tak štve.
Protože pravda nebolí, pokud se v ní člověk nepozná.
Pokud se v ní pozná — je to peklo.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
Sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
Ze srdce děkuji.
David
