Článek
Noci jsou krátké a dny dlouhé. Čas se natahuje jako žvýkačka a přitom nevytáhneme paty z vesnice. Výprava ven je akce na půl dopoledne. Jako dneska. Vstali jsme brzo. Tedy spíš já. Walda ještě spal, z čehož jsem byla tak překvapená, že jsem tu půlhodinku k dobru ani nezvládla využít a než jsem se rozkoukala, dal o sobě vědět svým obvyklým způsobem. Z klidného spícího miminka se během pikovteřiny stal rudý ďábel.
Nakrmili jsme, přebalili, oblékli a já si naivně myslela, že si chvíli zacvičím. Zvládla jsem tři minuty. Walda si poležel minutu na břiše a svůj výkon ukončil hurónským křikem. Další krmení, přebalení, mazlení a pomalu jsme se začali vypravovat.
K sousedům přijel pes na hlídání. Velký Staford, tedy přesně ten, který naší černou kouli před půl rokem pokousal. Jakmile zjistila sousední návštěvu, seděla přikovaná u plotu a řvala jako na lesy. Vevnitř řve dítě, venku pes. S Waldou navázaným v šátku běžím na zahradu a křičím na Auru.
„Aury ke mně.“
Nic
Znovu
Podesáté..
Podvacáté.
Debilní skot přede mnou začne zdrhat.
„To jsem si přece přála, rozverného skoťáčka. Teriéra.“
Mám, co jsem chtěla. Malinkatého kreténa. Rozkošného fouska, který přede mnou s dítětem na hrudníku, které už nespí ani malinko, zdrhá po zahradě, protože dobře ví, co bude následovat. Chytnu jí až na konci zahrady, kde se krčí, jako bychom jí doma mydlili od rána do večera. Možná bychom měli začít.
Tentokrát se neudržím, plácnu jí dvě na zadek a vypustím ze sebe úlevné „krávo“, což mě vzápětí mrzí. Drapnu jí pod paží a nesu domů. Pes se tváří tak, že by ode mě nikdo ani kůrku nevzal a je jasné, že mou osobou naprosto pohrdá. Nejen, že jsem si pořídila otravného řvoucího skřeta domů, ale ještě jí budu nařizovat kdy a kam má jít nebo dokonce co má dělat. Připadám si jako krkavčí matka, která si svou frustraci vybíjí na chudáku psovi, což je přesně Aury strategie. Skoťáček přesně ví, co dělá a já mu vždycky skočím na lep.
Pokud okamžitě neodejdeme, nemusíme chodit už nikam. Snažím se Auře nasadit kšíry, což sabotuje oblíbenou hrou „jedna tlapka dovnitř, jedna ven.“ Sedám si na bobek, abych jí chytila a přesně v ten moment se vzbudí Walda navázány v šátku a začne křičet. Vjede do mě vztek.
„Jsi normální“? Obořím se na psa, který na mě vyčítavě kouká. Během deseti minut dvakrát odnesl moji frustraci pes, po kterém chci, aby „byl normální.“ Jak se asi musí cítit starší sourozenec, kterému se během jednoho dne změní od základu život a po kterém najednou rodiče chtějí, aby „byl normální.“ Ještě včera byl v roli milovaného děťátka s veškerou pozorností a dnes má chápat, že už je velký a nové miminko potřebuje veškerou péči. Cítí se dost podobně jako náš skot, tedy odstrčeně, nepochopeně a podvedeně. Výhodou skota je, že ať je paličatější sebevíc, je to pořád jenom pes…
Během posledních šesti týdnů mi plně došlo, že mít dvě děti po sobě a nezpůsobit tomu staršímu menší či větší trauma prostě nejde, ani kdyby se člověk snažil sebevíc. Malý dvouletý tvor je naprosto závislý na rodičích a najednou z ničeho nic přijde nové miminko, které „ukradne“ její veškerou maminky pozornost. Po starším sourozenci se vyžaduje pochopení a navíc láska k miminku. Jak může mít rád „něco,“ co mu ze dne na den převrátilo život na ruby a akorát mu bere? Dítě velmi rychle pochopí , že pokud chce, aby ho rodiče měli rádi nebo minimálně přijímali, musí „mít rádo miminko.“ Začne se tedy chovat tak, jak je po něm požadováno, za což si vyslouží pochvalu. Nedovolí si projevit to, co třeba skutečně cítí a jedná proti své přirozenosti. Už odsud pramení první otisk toxického přístupu sám k sobě - pokud chci, aby mne ostatní přijímali, musím být takový, jakého mne chtějí mít a neprojevit to, co skutečně cítím.
Nebo naopak bude dítě vzdorovat, za což si vyslouží pouze další odmítnutí a pokárání, z čehož vyvodí, že má maminka raději mladšího sourozence, kterého začne skrytě nesnášet. O tom, jak tohle skryté nesnášení, které se projeví až v dospělosti, vypadá bych mohla vyprávět, protože učebnicový příklad mám ve svém příbuzenstvu. Dítě si trauma nevědomě ponese celý život nehledě na to, jak umně ho skrývá, protože zalíbit se mamince je jeho nejsilnější pud, kterého se snaží dosáhnout rezignací nebo vzdorem. Ať tak či onak ztratí svou autenticitu a osobnost.
To samé je vidět občas na naší Auře. Přijde si ke kloučkovi lehnout na zem, pokládá na něj hlavu, ale je cítit, že to nevychází z ní. Je jasně vidět, že to dělá proto, abychom my měli radost a ona dostala pochvalu. Pokud by záleželo na ní, odnesla by Waldu do lesa a nechala ho pod prvním stromem. Přitom miluje děti, ale očividně ne ty naše. Ke všem dětem se hrne a chce si s nimi hrát, ale Waldu přezíravě ignoruje.
Je mi úplně jasné, že tohle je velmi citlivé téma, do kterého se v naší společnosti nesluší zabřednout ani okrajově. Při své práci jsem slyšela mnoho sourozenců i rodičů obhajujících své dětství a rodiče. Při delším rozhovoru však vyšlo najevo, že vliv na osobnost byl a je obrovský. Určitě není mým záměrem komukoliv poskytovat návody na život. Ten si musíme najít každý sám. Jen myslím, že pokud není v životě člověk spokojený a cítí, že určitá životní oblast jaksi hapruje, je dobré se podívat na kořeny současného problému, nikoliv s cílem obvinit všechny okolo, ale uvědomit si vzorce chování, podle kterých stále jednám, přitom už dávno nemusím.
Když Walda začal třetí týden svého života křičet, úplně mě to paralyzovalo. Nebyla jsem schopná nijak reagovat. Chabě jsem se ho snažila utišit, na což reagoval ještě větším křikem. Nedokázala jsem nebrat si jeho křik osobně. Vím, že to zní úplně pitomě, ale někde v hloubi duše se ozval otisk „nemá mě rád, když na mě tak řve.“ Na vědomé úrovni mi bylo jasné, že je nesmysl a i kdyby neměl, je to jeho právo. Můžu nenaplňovat jeho potřeby, protože někdy přesně nevím, co chce. Moc možností není. Napít, přebalit, pochovat, do šátku, ukonejšit. Někdy nefunguje nic z výše uvedeného.
Vnímám, že má paralýza pochází ze skutečnosti, že já jsem své emoce projevit nesměla, a když jsem si to dovolila, dostala jsem na zadek nebo mne matka strčila pod ledovou sprchu, což byl přesně můj pocit, když Walda začal křičet. Jakoby mě někdo strčil hlavu pod ledovou sprchu. Panika, paralýza a zoufalství. To jsou ostatně tři pocity, které si z těchto situací z dětství pamatuji.
Trvalo mi dva týdny, než jsem se z té největší každodenní agónie vyhrabala. Pomohlo mi, že jsem si s Waldou dovolila křičet taky. Poprvé v životě jsem si dovolila křičet nahlas a světe div se…Nepřišel nikdo kdo by mi nařezal, nikdo mě nestrčil pod proud ledové vody. Taková úleva. Navíc vnímám, že Walda a od té doby trochu ubral a mně se dýchá podstatně volněji…
